krasoprd 3

Drahá Blaženko,

Nedivte se že jsem Vám tak dlouho nepsal, ale stala se mi taková zvláštní příhoda, že když mi to nebudete věřit, tak Vám to nebudu mít ani za zlé.
Celé to začalo tím, že jsem se jednoho dne ráno probudil, ve vzduch byla cítit taková vám zvláštní skořicová vůně, já jsem se oproti jiným dnům, kdy většinou se probouzím z hrůzou co mně bude bolet, co na mně čeká za hrůzy cítil tak nějak lehce a nádherně , nevím snad mi tak bylo naposledy někdy jako malému dítěti a tak jsem jenom tak pomaloučku otevřel oči a rozmýšlel se jestli mám vstát a nebo ještě poležet, nakonec ve mně zvítězil takový ten zažitý rituál, a já jsem se rozhodnul, že se jako každé ráno pokusím aspoň na chvíli zapomenout na všechny ty životní trampoty a s myšlenkou na moje oblíbené ranní kafíčko a kousek chleba s medem vstanu a to čím dřív tím líp. Jenomže má drahá, místo abych vstal, zůstal jsem ležet docela jako mrtvola. Doslova celé tělo, počínaje od hlavy dolů, včetně prstů na nohách mi jakoby odumřelo, prostě, ať jsem se snažil sebe víc, nebyl jsem schopný pohnout ani malíčkem, jediné co jsem mohl bylo zavírat a otvírat oči, ale to jenom velice pomalu a dech jsem měl takový slabý, že jsem nabyl prvního dojmu, že mně v noci ve spánku udeřila mrtvice, ale přitom mně vůbec nic nebolelo, dokonce jsem měl takový zvláštní slastný pocit, jaký jsem nikdy před tím nepoznal, připadal jsem si, jako, že se vznáším ve vodě a přitom, jako bych znovu nabyl některých schopností, najednou jsem neuvěřitelně intenzivně cítil všemožné vůně a pachy, a stejně tak slyšel i zvuky, bylo to tak náhlé a opojné, že to nedovedu ani popsat.
Víte že bydlím v suterénu a okno mám jen jedno. Vede do takového tmavého světlíku a tak když chci trochu čerstvého vzduchu, musím větrat dveřmi na schody a tak normálně, všechno co můžu slyšet, je, když z prominutím někdo v baráku splachuje na WC a nebo vypouští vodu z vany, neboť ty kanalizační trubky jdou tím světlíkem a najednou si představte, jsem slyšel, jak někdo ve vedlejším domě hraje na klavír, byl to můj oblíbený Mozart a celé to znělo, jako by ten klavír stál jen kousek od mé postele a tak jsem tam ležel a nevěděl, jestli jsem náhodou neumřel a nebo se mi to všechno jenom nezdá, ale potom ten klavír na chvíli přerušilo jedno spláchnutí, bylo to z druhého patra od Horáků, to já poznám po zvuku a mně bylo jasné, že to bude asi ta mrtvice a tak jsem chtěl začít volat o pomoc, ale představte si, že ať jsem se snažil sebevíc, nevydal jsem ani hlásku, jenom ze mě vycházelo takové divné chrčení, ale ono i kdybych volal sebe víc, tak jak bydlím v tom suterénu, stejně by mně asi nikdo neslyšel.
Nebudu Vás dlouho napínat, představte si, že jsem tam takhle ležel celé dva měsíce a nebudete tomu věřit, za celou tu dobu jsem vůbec nic nepozřel a přesto, ani na chvíli, jsem neměl pocit hladu nebo žízně a vlastně jsem ani nijak nestrádal, bylo mně jako bych nebyl a přitom byl, protože v tom mém bytečku je vlastně i ve dne takové pološero a na dveřích, které mají sice horní část prosklenou a normálně jimi prochází aspoň trochu odraženého světla, věším na noc starou deku, aby mě nerušilo světlo ze schodů, když si lidé z baráku jdou do sklepa pro uhlí nebo pro brambory a tak jestli je den nebo noc, jsem mohl soudit jenom podle intenzity toho splachování a různých zvuků z okolí, ale časem mně to docela omrzelo sledovat.
Možná, že Vám to bude připadat divné, ale myslím, že mně pochopíte. Mně se ten zvláštní stav začal čím dál tím víc líbit a vlastně jsem se v něm začínal docela zabydlovat a jak by né, nic mi nescházelo, nic mně nebolelo, čas tak nějak zvláštně plynul a záleželo jenom na mně jak s ním naložím. Většinu času, pokud jsem byl zrovna vzhůru, jsem prostě jenom snil, snil jako nikdy v životě, představoval jsem si různé situace, které jsem znal jenom z knížek a filmů, procházel jsem se po pláži podél hučícího moře, bloudil docela neznámými městy, vychutnával si koupání v dravých řekách, chodil bosý po trávě plné lučních květů a možná, že Vám to bude připadat v mém věku perverzní, nakonec jsem si do toho světa zplodil takovou roztomilou mladou dívku, měla krásnou hladkou pleť a byla celá taková nadýchaná, docela jako nějaký anděl ze starého obrazu, na sobě měla bílou tógu, která na ní vlála i když bylo docela bezvětří, celou dobu nepromluvila jediné slovo a jenom se líbezně usmívala a tak jsme spolu chodili, drželi se za ruku, já jí vyprávěl nějaké hlouposti, ani vlastně nevím co, a slunce hřálo tak jako jsem to nikdy nezažil, cítil, jsem jak mi to teplo proudí celým tělem a já měl tisíc důvodů doufat, že to nikdy neskončí. Možná, pomyslíte si, že se mi to jenom docela normálně zdálo, ale já míval takové ty normální sny ve spánku dříve a tohle bylo docela něco jiného, bylo to prostě tak opravdové, že se to nedá slovy ani popsat, mně už pak nestačila taková ta realita co jsem znal, já jsem v tom zvláštním stavu, začal tvořit, stejně jako asi tvoří malíři, nebo hudební skladatelé, vytvářel jsem docela jakoby nové světy, kde rostly stromy jako obří květiny a všechno, docela i ty nejobyčejnější věci měly svojí tajemnou krásu, zvuk větru byl jako nějaká hudba, voda v řece měla třeba růžovou barvu a mraky na nebi zářily kanárčí žlutí, docela normální bylo, že kameny vypadaly jako kameny, ale zároveň byly na povrchu hebké jako samet a když jsem po nich chodil, byly měkoučké a pod chodidly se rozplývaly, jako bych šlapal po přezrálém ovoci, ty vůně co jsem cítil, byly nepopsatelně opojné a každý předmět, všechno docela úplně všechno mělo vlastní barvu a vůni. A přitom, nemyslím si, že by to byl svět úplně mimo normální realitu, jenom jsem ho vnímal zdá se, že nějak jinak, prostě bylo to, jako kdybych nabyl schopností vnímat to co lidé nevnímají ať už proto, že nechtějí a nebo že si ve svém okolí tu krásu docela zničili, těch barev , těch tvarů a přitom jsem klidně dokázal to všechno jakoby zastavit, přerušit, klidně se vrátit do reality, žádné těžké ranní probouzení, žádná světobolná kocovina, ne, normálně stačilo jenom chtít a byl jsem zpátky, žádný šok, zvláštní příjemný pocit, stejný, jako když se ráno probudíte a víte, že nemusíte vstávat, že vás nic nikam nežene, víte, že můžete klidně ještě ležet jak dlouho chcete, zavřít oči a v pohodě si dozdávat sny, ale bohužel, stejně je tam někde to vědomí reality, za chvíli začnu mít hlad, budu muset zatopit, dojít si na toaletu, na poštu, koupit si jídlo. Jenomže má drahá, já jsem věděl, že tohle nepřijde, že nedostanu hlad, že se nemusím starat o teplo, prostě všechno co souvisí s tělesnými potřebami, všechno co nás chtě nechtě celý hloupý život zotročuje, nebylo.
Nebylo dva měsíce a tři dny, vím, že je to divné, ale lidé z baráku si mysleli, že jsem jel k sestře do Kolína, prostě nikomu jsem nechyběl, nikdo mně nesháněl.
No, za normálních okolností by to bylo dost smutné, že. Ale jek vidíte někdy je i to k něčemu dobré. Dva měsíce a tři dny. Pro mě jako celý život. Škoda, jednoho rána to celé skončilo, prostě jsem se probudil a měl jsem normální hlad, chtělo se mi na záchod.
Samozřejmě, hned ten den jsem šel k pani doktorce, chodím k ní už dobrých patnáct let, patnáct let tak nejmíň jednou týdně, někdy i častěji. Jsem nenapravitelný hypochondr a ona to ví, umírám tak dvakrát za den a když zrovna neumírá, tak se alespoň dusím, dávím nebo mi vycházejí ledvinové kameny. Ale to jste vy Miloušku, tak jak se máte, poslyšte, vy trulante jeden, jak to, že jste tu tak dlouho nebyl a co Vás ke mně přivádí, co slinivka, zase ty bolesti, no něco vám na to dáme a co kameny a jek to máme se stolicí, to víte, to už lepší nebude a na ten exém se vám podívám, a dělá že se dívá, ale podívejme se, to se nám to krásně vyhojilo a ukažte ty nohy, vyhrňte si nohavice, co to vidím, pane Miloušku, ty bércové vředy nám taky docela zmizely, no to je báječný, gratuluju, vy nám snad mládnete a plácla mně rukou po tom mym hubenym zadku, a vidíte, když nic jiného tak ty vředy tam před tím určitě byly, ty mám totiž po mojí mamince a taky s toho jak jsem celý život hulil, čtyřicet denně jen to fiklo, já jsem Vám říkala, že to s Vámi není zase až tak zlý a mrkala při tom na tu blonďatou sestřičku a já jsem pochopil, že by to byla jenom ztráta času, že si to svoje tajemství odnesu zpátky domu a tak má drahá jste první a asi poslední, která o tom něco ví. Dva měsíce a tři dni!
No a tak Vás moc zdravím, Blaženko, možná, že jste mně už viděla v hrobě, co já vím, ani bych se nedivil, možná, že až si to přečtete, bude si myslet, že se ten Miloš zbláznil a já bych se Vám vůbec nedivil, no a tak je jen na Vás co si se mnou počnete, ale nějaký ten dopísek by mně určitě potěšil.
Mějte se krásně Váš Miloš.
P.S. Dneska jsem se si znova prohlížel ty svoje nešťastné nohy a opravdu, po těch vředech nezůstala ani stopa a představte si, jazyk mám růžový jako mimino, za noc jsem byl jen jednou a dokonce mám pocit, že mně trochu ztmavly vlasy.