Tak Vás zdravím můj milej Fanoušku,
jsem ráda, že jste si po letech vzpomenul na tu starou bábrdli, jak píšete, no, né že bych se na to necítila, ale stejně to zní hrozně. Konec konců, ani vy jste za ty léta určitě neomládl a protože už tenkrát, co jsme se viděli naposled, jste vypadal jako starej kozel, umím si představit i bez té fotografie tu spoušť, co na Vás ty léta způsobily, ale co, vypadá to, že jste tím věkem, když nic jiného, krapínek zmoudřel a tak, když už píšete, že jste dokonce přestal číst noviny a koukat se na televizi, je vidět, že se z Vás nakonec stává docela zralý muž.
Víte, mně chvilku trvalo, než jsem si vůbec vzpomněla, co že mně na Vás tak vadilo, že jsem Vám tenkrát a to už je nějaký pátek, přestala psát, ale potom jsem vyhrabala pár Vašich posledních dopisů, víte, já jsem přesně ten typ co nic nevyhodí a tak jednou až natáhnu brka, tak ty, co to budou po mně tady vyklízet, mně nejspíš proklejou až do horoucích pekel, ale co, kdyby to byla jediná moje neřest, tak by to se mnou nabylo tak zlé a tak jsem tu krabici z dopisama od Vás, vysypala na zem a musím říct, že jich byla pěkná hromádka a víte co, hned mně udeřil do nosu takovej ten hnusnej cigaretovej zápach a tak doufám, že jste toho odporného zlozvyku nechal, no a protože jsem si je od začátku číslovala, snad jako bych tušila, že se to bude jednou hodit, sebrala jsem posledních deset a tak trochu se do nich začetla. No nic ve zlém, netvrdím, že to byly samé bláboly, ale tak nějak, jak vás ta samota a zoufalá snaha nějak se s tím vyrovnat začaly válcovat, docela jste začal ztrácet soudnost a co víc, hlavně Váš dosavadní smysl pro humor.
Mně se taky rozprchly děti do celého světa a dokonce o tom nejstarším už nejmíň pět let nevím vůbec nic, naposledy se ozval od někudy z jižního Walesu, kde snad žil s nějakejma cikánama, jenomže, tam pořád ještě cestují sem tam a tak kdo ví kde je mu zrovna konec, akorát, na rozdíl od Vás, určitě bych nehledala útěchu zrovna v tom, že bych se začala plíst politikům do řemesla a už vůbec, že bych se naivně domnívala, že se v tom jejich počínání dá najít nějaká logika, nějaké vyšší cíle a v neposlední řadě, jak jste se ráčil celou tu dobu domnívat, snad dokonce nějaký náznak snahy o zlepšení něčího života, s vyjímkou jejich vlastního, tak to prrr můj drahej, to je jenom ztráta času a drahocenné energie. No, párkrát jsem Vám to naznačila, ale vy jste byl celých těch šest let jako pominutej a né jen, že jste to nechtěl slyšet, ale nakonec jste těmi blbostmi začal otravovat i mně a tak když jste mně tenkrát pozval na předvolební mítink nějaké té strany, co tenkrát kde koho oblbovala svými pravdami a do nebe volajícími cancy o vlastní výjimečnosti, včetně ublemtaných keců těch jejích osvícených vůdců, těch velkohubých inženýrů lidských duší, co ještě dřív než propadly bezmezné lásce k penězům, propadly bezmeznému okouzlení sama sebou a představě o vlastní důležitosti, ne né můj milej, prostě jsem si řekla, že Vás nechám krapínek vychladnout a přitom, jak se ukázalo, jsem oprávněně věřila, že jestli se vám ten zápal nevrazí někam na játra, tak se s toho časem vylížete, jako už tolik jiných před Váma.
Píšete, že jste se stal nějakým jednatelem pohřební služby, přičemž jsem pochopila, že Vás to ohromně obohacuje a baví a dokonce jste mi poslal fotku, jak máte na sobě ten černý ceremoniální obleček, na hlavě cylindr a podle toho jak se vážně tváříte, chápu, že slavíte v této profesi úspěchy.
Můj moravský strýc z maminčiny strany, byl pojišťovací agent a největší úspěchy slavil na poli životního pojištění, přesto, že původně všechno vypadalo, že z něj bude úspěšný sportovec, nebylo sportovní odvětví, které by mu nešlo, v zimě lyžoval a krasobruslil, v létě hrál se slečnama tenis, pěstoval lehkou atletiku, vesloval, nicméně nejvíc vynikal ve skocích do vody a všichni okolo něj se shodovali, že je vskutku krásný mladík a on si na tom dost zakládal, konec konců jak by ne protože moc dobře věděl, že krásných mladíků, není nikdy dost, jenomže krása a cudnost, to tak nějak nejde moc dohromady, no však to znáte, krásné slečny, mnoho slečen a drahé oblečky, a to všechno něco stojí a on věděl jak na to, a tak už několikáté léto před užaslými návštěvníky Moravského krasu, skákal po hlavě do té šílené jámy, do punkevní jeskyně Macocha, bylo to jeho parádní číslo, jako spanilý Apolón proletěl těch sto metrů výšky a zapíchnul se jako šíp do ledové vody říčky Punkvy a mněl s tím velký úspěch a nejen, že mu to docela vynášelo, ale každé léto se mu pomocí týhle exhibice podařilo zlomit nejedno dívčí srdce, nicméně ten nešťastný rok, nějaký škodolibý turista a možná zhrzený milenec nebo nešťastný tatínek do něj strčil ještě dřív než se stačil k tomu skoku připravit a on, místo elegantní šipky, chytil ve vzduchu nějakou turbulenci, všelijak se v tom vzduchu zamotal, až nakonec do té vody dopadnul tak nešťastně, že když ho vylovili a dovezli do nejbližšího špitálu, ukázalo se, že tím nešťastným spíš pádem, než skokem, si způsobil několik vřetenových zlomenin obou končetin, odtrženou ledvinu a vyražený dech což mu vlastně zachránilo život, protože se alespoň v tom leknutí nenadechnul vody. Když ho pustili do domácího ošetřování, vypadal víc jako nějakej genetickej naschvál, víc, jako cirkusová zrůdka, než krásný sportovec a je úplně jedno, jestli v tom špitále si s takovým úrazem nevěděli rady a nebo, to tak nějak mělo být, prostě a dobře se to stalo. Obě ty polámané nohy měl úplně obráceně, tak, že paty byly vepředu a špičky, jak jinak než vzadu a přitom, jak se mu odtrhly ty játra, tak mu na dosmrti, zřejmě z té prasklé žluči, zežloutla kůže, docela po celém těle.
No a vidíte, jiný člověk by se s toho nikdy nevyhrabal, ale on místo aby propadnul nějaké sebelítosti, místo aby nad sebou zlomil hůl, tak to ani náhodou, prostě si s toho neštěstí uděl úspěšnou kariéru a s plnou vervou se pustil do pojišťování. Když ho lidi viděli, došlo jim, jak křehká, je ta naše lidská existence a pomíjivost světských radovánek a tak když jim ještě barvitě popsal ten svůj nešťastný pád a jak když letěl tím vzduchem, cítil, že je to jeho osud, že do té doby žil prázdný a nemravný život a že to byla vůle Boží a když nakonec zul svoje botky, takové ty nejdražší italské drahé lakýrky, a následně sundal i nailonové ponožky a ti lidé viděli ty paty vepředu a palec a ostatní prsty vzadu a on schválně s nima zahýbal, aby viděli ten zázrak, tak ženský většinou tiše vzlykali a nakonec i otrlí chlapi pokyvovali hlavami a kroutili si kníry a nakonec mu podepsali cokoliv.
No vidíte Fanoušku, co všechno se mi vybavilo, když jsem Vás viděla na tý fotografii a hned mi bylo jasné, že ten váš vzhled, ta vaše vizáž k tý funebrácký uniformě pasuje, jako kdyby jste se v ní narodil. Doufám, že mi tu mojí upřímnost nebudete mít za zlý, konec konců, už to, že Vás to baví je po těch letech tápání jistě velká satisfakce a věřím, že po tom poblouznění a politickym harašení jak píšete, že dneska, když vidíte na vlastní oči, jak i ty největší hvězdy našeho veřejného života, v tý vypolstrovaný rakvi vypadaj jako docela normální lidský mrtvoly, titul netitul a ať už to byl za živa několikanásobný profesor a nebo do té doby neodstranitelný člen nějaké hornídolní komory.
Tak Vám přeju, ještě hodně šťastných pohřbů a dokonce, až budete pohřbívat nějakého toho významného politika, vůbec se nebudu zlobit, když si na mně vzpomenete, ráda si to s Vámi vychutnám.
Moc Vás zdravím vaše Blažena.
jsem ráda, že jste si po letech vzpomenul na tu starou bábrdli, jak píšete, no, né že bych se na to necítila, ale stejně to zní hrozně. Konec konců, ani vy jste za ty léta určitě neomládl a protože už tenkrát, co jsme se viděli naposled, jste vypadal jako starej kozel, umím si představit i bez té fotografie tu spoušť, co na Vás ty léta způsobily, ale co, vypadá to, že jste tím věkem, když nic jiného, krapínek zmoudřel a tak, když už píšete, že jste dokonce přestal číst noviny a koukat se na televizi, je vidět, že se z Vás nakonec stává docela zralý muž.
Víte, mně chvilku trvalo, než jsem si vůbec vzpomněla, co že mně na Vás tak vadilo, že jsem Vám tenkrát a to už je nějaký pátek, přestala psát, ale potom jsem vyhrabala pár Vašich posledních dopisů, víte, já jsem přesně ten typ co nic nevyhodí a tak jednou až natáhnu brka, tak ty, co to budou po mně tady vyklízet, mně nejspíš proklejou až do horoucích pekel, ale co, kdyby to byla jediná moje neřest, tak by to se mnou nabylo tak zlé a tak jsem tu krabici z dopisama od Vás, vysypala na zem a musím říct, že jich byla pěkná hromádka a víte co, hned mně udeřil do nosu takovej ten hnusnej cigaretovej zápach a tak doufám, že jste toho odporného zlozvyku nechal, no a protože jsem si je od začátku číslovala, snad jako bych tušila, že se to bude jednou hodit, sebrala jsem posledních deset a tak trochu se do nich začetla. No nic ve zlém, netvrdím, že to byly samé bláboly, ale tak nějak, jak vás ta samota a zoufalá snaha nějak se s tím vyrovnat začaly válcovat, docela jste začal ztrácet soudnost a co víc, hlavně Váš dosavadní smysl pro humor.
Mně se taky rozprchly děti do celého světa a dokonce o tom nejstarším už nejmíň pět let nevím vůbec nic, naposledy se ozval od někudy z jižního Walesu, kde snad žil s nějakejma cikánama, jenomže, tam pořád ještě cestují sem tam a tak kdo ví kde je mu zrovna konec, akorát, na rozdíl od Vás, určitě bych nehledala útěchu zrovna v tom, že bych se začala plíst politikům do řemesla a už vůbec, že bych se naivně domnívala, že se v tom jejich počínání dá najít nějaká logika, nějaké vyšší cíle a v neposlední řadě, jak jste se ráčil celou tu dobu domnívat, snad dokonce nějaký náznak snahy o zlepšení něčího života, s vyjímkou jejich vlastního, tak to prrr můj drahej, to je jenom ztráta času a drahocenné energie. No, párkrát jsem Vám to naznačila, ale vy jste byl celých těch šest let jako pominutej a né jen, že jste to nechtěl slyšet, ale nakonec jste těmi blbostmi začal otravovat i mně a tak když jste mně tenkrát pozval na předvolební mítink nějaké té strany, co tenkrát kde koho oblbovala svými pravdami a do nebe volajícími cancy o vlastní výjimečnosti, včetně ublemtaných keců těch jejích osvícených vůdců, těch velkohubých inženýrů lidských duší, co ještě dřív než propadly bezmezné lásce k penězům, propadly bezmeznému okouzlení sama sebou a představě o vlastní důležitosti, ne né můj milej, prostě jsem si řekla, že Vás nechám krapínek vychladnout a přitom, jak se ukázalo, jsem oprávněně věřila, že jestli se vám ten zápal nevrazí někam na játra, tak se s toho časem vylížete, jako už tolik jiných před Váma.
Píšete, že jste se stal nějakým jednatelem pohřební služby, přičemž jsem pochopila, že Vás to ohromně obohacuje a baví a dokonce jste mi poslal fotku, jak máte na sobě ten černý ceremoniální obleček, na hlavě cylindr a podle toho jak se vážně tváříte, chápu, že slavíte v této profesi úspěchy.
Můj moravský strýc z maminčiny strany, byl pojišťovací agent a největší úspěchy slavil na poli životního pojištění, přesto, že původně všechno vypadalo, že z něj bude úspěšný sportovec, nebylo sportovní odvětví, které by mu nešlo, v zimě lyžoval a krasobruslil, v létě hrál se slečnama tenis, pěstoval lehkou atletiku, vesloval, nicméně nejvíc vynikal ve skocích do vody a všichni okolo něj se shodovali, že je vskutku krásný mladík a on si na tom dost zakládal, konec konců jak by ne protože moc dobře věděl, že krásných mladíků, není nikdy dost, jenomže krása a cudnost, to tak nějak nejde moc dohromady, no však to znáte, krásné slečny, mnoho slečen a drahé oblečky, a to všechno něco stojí a on věděl jak na to, a tak už několikáté léto před užaslými návštěvníky Moravského krasu, skákal po hlavě do té šílené jámy, do punkevní jeskyně Macocha, bylo to jeho parádní číslo, jako spanilý Apolón proletěl těch sto metrů výšky a zapíchnul se jako šíp do ledové vody říčky Punkvy a mněl s tím velký úspěch a nejen, že mu to docela vynášelo, ale každé léto se mu pomocí týhle exhibice podařilo zlomit nejedno dívčí srdce, nicméně ten nešťastný rok, nějaký škodolibý turista a možná zhrzený milenec nebo nešťastný tatínek do něj strčil ještě dřív než se stačil k tomu skoku připravit a on, místo elegantní šipky, chytil ve vzduchu nějakou turbulenci, všelijak se v tom vzduchu zamotal, až nakonec do té vody dopadnul tak nešťastně, že když ho vylovili a dovezli do nejbližšího špitálu, ukázalo se, že tím nešťastným spíš pádem, než skokem, si způsobil několik vřetenových zlomenin obou končetin, odtrženou ledvinu a vyražený dech což mu vlastně zachránilo život, protože se alespoň v tom leknutí nenadechnul vody. Když ho pustili do domácího ošetřování, vypadal víc jako nějakej genetickej naschvál, víc, jako cirkusová zrůdka, než krásný sportovec a je úplně jedno, jestli v tom špitále si s takovým úrazem nevěděli rady a nebo, to tak nějak mělo být, prostě a dobře se to stalo. Obě ty polámané nohy měl úplně obráceně, tak, že paty byly vepředu a špičky, jak jinak než vzadu a přitom, jak se mu odtrhly ty játra, tak mu na dosmrti, zřejmě z té prasklé žluči, zežloutla kůže, docela po celém těle.
No a vidíte, jiný člověk by se s toho nikdy nevyhrabal, ale on místo aby propadnul nějaké sebelítosti, místo aby nad sebou zlomil hůl, tak to ani náhodou, prostě si s toho neštěstí uděl úspěšnou kariéru a s plnou vervou se pustil do pojišťování. Když ho lidi viděli, došlo jim, jak křehká, je ta naše lidská existence a pomíjivost světských radovánek a tak když jim ještě barvitě popsal ten svůj nešťastný pád a jak když letěl tím vzduchem, cítil, že je to jeho osud, že do té doby žil prázdný a nemravný život a že to byla vůle Boží a když nakonec zul svoje botky, takové ty nejdražší italské drahé lakýrky, a následně sundal i nailonové ponožky a ti lidé viděli ty paty vepředu a palec a ostatní prsty vzadu a on schválně s nima zahýbal, aby viděli ten zázrak, tak ženský většinou tiše vzlykali a nakonec i otrlí chlapi pokyvovali hlavami a kroutili si kníry a nakonec mu podepsali cokoliv.
No vidíte Fanoušku, co všechno se mi vybavilo, když jsem Vás viděla na tý fotografii a hned mi bylo jasné, že ten váš vzhled, ta vaše vizáž k tý funebrácký uniformě pasuje, jako kdyby jste se v ní narodil. Doufám, že mi tu mojí upřímnost nebudete mít za zlý, konec konců, už to, že Vás to baví je po těch letech tápání jistě velká satisfakce a věřím, že po tom poblouznění a politickym harašení jak píšete, že dneska, když vidíte na vlastní oči, jak i ty největší hvězdy našeho veřejného života, v tý vypolstrovaný rakvi vypadaj jako docela normální lidský mrtvoly, titul netitul a ať už to byl za živa několikanásobný profesor a nebo do té doby neodstranitelný člen nějaké hornídolní komory.
Tak Vám přeju, ještě hodně šťastných pohřbů a dokonce, až budete pohřbívat nějakého toho významného politika, vůbec se nebudu zlobit, když si na mně vzpomenete, ráda si to s Vámi vychutnám.
Moc Vás zdravím vaše Blažena.
Žádné komentáře:
Okomentovat