krasoprd 2

Milá přítelkyně,

omlouvám se, že jsem Vám tak dlouho nenapsal ani řádku, to víte, bývaly doby, kdy si důchodci jako my mohli užívat stáří, když na to měli, myslím teď spíš na fyzičku než na prachy a řádili mnohdy víc než
za mlada.
Mí rodiče a dej jim Pánbůh šťastné nebe, chodily tancovat dokud jim nohy sloužily a co se ještě najezdili lyžovat na hory a celé léto se povalovali na Žlutý plovárně a ten rok, co maminka klempírovala celé léto se žlučníkem, zbalil tam tatík nějakou o dvacet let mladší redaktorku, a když se maminka uzdravila, měl co dělat, aby se jí zbavil.
Ale co si budeme vyprávět, dneska musíme honit korunky jak se dá, a makat, dokud nezačneme, s prominutím, rejt držkou zem a to není fráze, však to dobře víte, co jen dá běhání, aby si člověk udržel alespoň to málo, co si naivně myslí, že je potřebuje k naplnění představy důstojného života, ale s tím, má drahá, nic nenaděláte, protože přeci dne žijeme v tý společnosti hojnosti, a že v dnešním globalizovaným světě vypadají naše mladistvé ideály, ta urputná snaha o hledání smyslu života, jako puberťácké blouznění.
Pravda, já vím, že s ohledem na Vaší bohémskou minulost a Vaše zarputilé angažování se v revolučních dobách šedesátých let, víte líp než já, jak je tenhle život cestou do pekel, nic naplat, ten původní smysl života, v který jsme celý život věřili a před námi naše rodiče a před nimi jejich rodiče, se nám vytratil kamsi do říše pohádek.
Já jsem ten poslední, na koho by si ti břídilové co se tváří, že řídí tenhle svět, mohli vyskakovat. Zatím se umím o sebe postarat a to by bylo, aby ti mladí cucáci na nás starý pardály zkoušeli nějaký ty jejich sociální experimenty. Že to dá hold honičku a na tanečky pak nezbejvá síla, to dá rozum, ale na to, aby byla fyzička a jasno v hlavě, si ještě čas udělám.
Zrovna dneska, jsem si byl ráno zaběhat ve Stromovce, mám to kousek, vlastně hned za rohem a, i když ráno bylo ještě dost zima, ale jinak nádherně a když uvážíte, že vlastně posledních čtrnáct dní propršelo, tak by bylo škoda toho nevyužít a nevyběhnout ven. Dal jsem si rovnou to nejdelší kolečko, začínám vždycky u hospody Na slamníku, určitě jste tam musela někdy být a jestli né, tak Vám slibuju, že Vás tam někdy vezmu. Je to slavná vejletní hospoda a světe div se, za posledních padesát let se skoro nezměnila. Vezmu to tou spodní cestou doprava, jako směrem k Planetáriu, bývá tam spousty pejskařů, a tak si musím dávat pozor, aby mě některá ta bestie nevyjela po nohou, protože, však to znáte, dneska lidem nestačí jenom nějaký obyčejný oříšek, kdepak má milá, dneska jsou v módě všelijaký ty obří potvory, značkový mašiny na trhání lidí, uslintaný mastodonti, co o nějaký disciplíně nemají ani páru a ty jejich pánečkové a paničky jak by smet. Když se těm monstrům zachce chutného lýtka nějaký tý nevinný oběti, plápolají ty jejich pánečkové za nima jako hadry ve větru a není to tak dlouho, co jedna taková přerostlá potvora, pokousala pana profesora Rybáka, jednoho veleváženého občana z naší ulice a to tak, že mu nakonec po měsících utrpení, museli tu pokousanou nohu amputovat rovnou
pod kolenem a majitel toho psího zabijáka si myslel, že to snad spraví nějakých pár tisícovek, co mu poslal po svým šoférovi, ale to se pro jednou sakramentsky spletl, protože syn toho profesora má ženušku, mezi námi takovou už životem opotřebovanou couru, co našinec by se jí nedotkl ani nohou od židle, která před tím pár let sdílela lože s jedním dneska vysoce postaveným politikem a zřejmě na něj z tý doby něco věděla, každopádně díky tomu, si nejspíš mohli dovolit, toho rozhazovačnýho pejskaře pěkně postrašit. Zřejmě si chudák myslel, jak to má všechno posychrovaný, ale koneckonců, to je taková nemoc těchhle novodobejch mocipánů, protože, když na to příde, každej má máslo na hlavě a tak hold taková blbost, jako posílat úplatky po svým šoférovi se může minout účinkem, kór když druhá strana má na to jiný názor a může si dovolit vyhrožovat kontrolou přímo z Ministerstva průmyslu, a tak ten pejskař nakonec zkrzeva ty pochybnosti o vlastní poctivosti se dlouho nekroutil a ve finále z něj nakonec vypadlo pěknejch pár miliónů díky čemuž syn toho pokousaného pana profesora, si i tou svojí opotřebovanou ženuškou vozí zadek v docela novým stříbrným mercedesu a profesůrek, co i předtím pokousáním díky předchozímu neřestnýmu životu sotva lezl, má luxusní elektrický pojízdný křeslo celý znerezu, s koženým polstrováním, halogenovejma světlama a blinkrama vzadu i vepředu a prohání se na tom vozejku jako na závodní formuli po Stromovce, jako nějakej Fitipaldi.
Za planetáriem to vezmu doleva, na tu cestu, co vede k té lávce do zoologické zahrady, tam běžím podél Vltavy, a když je tak krásně jako dneska, tak máte pocit, že jste někde v jižní Francii, na lavičkách vysedávají mladé maminky a co si budeme namlouvat, to je motivace, člověk ani necítí, jak mu začínají těžknout nohy, takže když doběhnu k té bývalé mlýnské stoce, začnu si jen tak zlehýnka vyklusávat a pomalu přejdu na volnou chůzi, abych, než dojdu tím mírným stoupáním před dům, krapínek vychladnul a zklidnil dech.
Dneska jsem u nás před domem potkal pana doktora Švejdu, chodíme spolu občas na tenis a pak si většinou zajdeme na pivínko, on je to takový stárnoucí seladon, v podstatě takovej tak trochu přitloustlej prďola, co si pořád myslí, že se svět točí jenom okolo pěkných ženských zadků a jeho nažhaveného libida a přitom ví sám nejlíp, jak to s ním vypadá, tedy s prominutím, kdo jiný než doktor, by měl mít o těch, želbohu přirozených a nevratných tělesných pochodech, vědět víc, než právě on. Nerad to říkám, ale jen tak mimochodem, to že během jednoho setu jde třikrát na záchod, vypovídá o všem, a tak uznáte, že ty jeho řečičky o ženských není potřeba brát moc vážně.
Ona je to vlastně taková politováníhodná figura a nejspíš sám sebe vidí jako úžasně vtipného vypravěče přímo k sežrání, tak se rád poslouchá a když zrovna nemluví o sobě, má pár takovejch, no mírně řečeno, někdy dost dementních historek pořád dokola, ale málokdy se dá tomu jeho zapálení a vypravěčskýmu talentu odolat. Nejdřív jsme asi čtvrt hodiny krafali před domem a nakonec mě přemluvil, že jsme zašli na kafíčko do kavárny na rohu, do takové studentské špeluňky, ale nic naplat, ty mladý holky, co tam dennodenně vysedávají, jsou lepší lék na stáří, než nějaký chemický hormóny a dělají tam docela dobré kafe a za barem se točí většinou studenti, co se ještě nenaučili okrádat.
Jak jistě víte, já už nekouřím dobrých šest let, ale náš pan doktor hulí jako fabrika a po každým šluku chrchlá jako o závod, tvrdí, že tím posiluje břišní svaly, nicméně, je to jeho věc a jeho pajšl a na to, že celý život pracoval na plicním je z podivem, jaký si přitom pomalým umírání zachovává optimizmus.
Schválně vybral stolek hned vedle takovejch mladejch kůzlátek, holčiček, co maj zapálený lejtka od jara do jara a sotva jsme dosedli, začal mlít, nejdřív jen tak, že jako potichu, ale za chvilku už tím svým burácivým chraplákem, brilantně ovládal celý lokál a nejen hlasem, ale i gesty a hlavně takovými těmi pohledy, co si zjišťoval reakci v lokále, víte příteli, já vypadám jako samotář, co nemá rád lidi, ale v podstatě pocházím z dost rozvětvené rodiny, a přitom mě bral okolo ramen a dělal, že hovoří jen ke mně, ale už to začínalo být normální divadlo pro všechny, a mimo jiné mám v rodině sestřenici, vyprávěl, která od malička trpí strašně na chlapy, a protože čert ví po kom, je to taková zrzka zrzavá, bude to s ní asi pěkná, s prominutím, řachanda, a to už všechno vyřvává na celý lokál, no a tak není divu, že za ten svůj dlouhej život utahala hezkou řádku chlapů, a tak pomalu rok co rok, tu byl nějakej novej manžílek nebo alespoň milenec. V rodině se to už bralo jako taková celkem normální samozřejmost, a tak, když si v pětapadesáti nabrkla toho známýho herce, co v tý době hrál ve všech těch nablblejch televizních seriálech samý těžký váhy, prostě první milovník se vším všudy, co jeho fotky zdobily titulní stránku kdejakého obskurního plátku a nikomu nebylo divný, že byl minimálně o patnáct let mladší, a taky se tak nějak považovalo za normální, že tenhle profesionální plejboj, se po roce manželství začal tak nějak vytrácet, prostě najednou, jako kdyby mu docházela pára nebo začínal mít vybitý baterky. Nejdřív, začal obcházet doktory, ale co vám mám povídat, kdyby se poradil se mnou, nalil bych mu čistého vína, tam nemohlo bejt žádnejch pochyb, že veškerá moderní medicína je na naší náruživou sestřenici a její sexuální apetit krátká, a tak nakonec skončil v rukách všelijakejch šarlatánů a léčitelů všeho druhu. Nemusím Vám vyprávět, že v tom jeho úpadku neměla prsty jenom sestřenka, ale to víte tyhle bohémové, narodí se jako bozi, žijou jako bozi a myslí si, že jim to zůstane až do smrti, potoky chlastu, kartóny vykouřenejch cigaret, desítky kafí denně, to nemůže vydržet nikdo.
Teď nemluvim jenom jako doktor, ale jako praktik, taky nejsem žádné neviňátko, když hold si chce chlap udržet výkonnost co nejdýl, musí se řídit i rozumem a při těch moudrých větách se významně rozhlížel po těch hyhňajících se studentkách, to chce disciplínu, žé, a hlavně všeho s mírou, a přitom si dal si takového šluka, že se rozkašlal nejmíň na minutu, no, nakonec narazil na nějakého ukrajinského léčitele, co já vím, někdy to pomůže, tyhle lidi a nerad to říkám, umí věci, že se nad tím zastavuje rozum a to říkám jako vystudovanej doktor s čtyřicetiletou praxí, no a ten ukrajinec ho měl zbavit závislosti na tom zatraceným kouření, prostě nějak mu v tom mozku to kouření vymazat, ono to opravdu někdy funguje, ale to víte někdy nepomůžou ani čáry. Náš milej chřadnoucí plejboj měl obrovskou výhodu, jako všichni tyhle bohémové, věřil spíš na zázraky, než na moderní medicínu, a tak si napěchoval kapsu, jak mu někdo poradil, burskejma oříškama, protože to vím podle sebe, kouření je víc o tom, co dělat s rukama, než o samotným nikotinu, je to vlastně závislost spojená ještě s tímhle dost nešťastným tikem, a tak ty oříšky mu měly usnadnit ten přechod od kouření k nekouření.
Po dvou hodinách resetování mozku vyšel na ulici a nejspíš ho ovládala euforie z představy toho budoucího zázraku, ten nejspíš úžasný pocit nově nabyté svobody, šel po ulici, možná, že si i tiše zpíval, měl nejspíš pocit, že je zase Bůh, leč ouha, zrovínka kousek od Národního divadla, snad že v tom byla nějaká hloupá osudová symbolika, šáhnul do kapsy a nacpal si do pusy plnou hrst těch zatracenejch buráků a než je vůbec stačil rozkousat, nejspíš z návalu radosti a krásy daného okamžiku, se silně nadechnul, určitě to měl být takový ten vdech vítězný, snad přitom i zvednul ruce do výšky, ach Bože život je jedna velká nádhera a v tu chvíli mu vlítly buráci rovnou do hrtanu a ten, jak víme, nevede do žaludku, ale rovnou do plic, a to je malér, protože v takovém okamžiku se tělo brání, do plic patří vzduch a nic jiného, když má někdo štěstí a neudusí se hned, měl by zprvu následovat takový ten záchranný, křečovitý kašel a ten způsobí většinou uvolnění a zdravý člověk se při tom maximálně zapotí a v horším případě zaneřádí vykašlávanými drobky partnerčin výstřih, horší je, když má dotyčný smůlu a drobky jsou příliš velké a jako v tomto případě, nešťastník se zákonitě začíná dusit a když v dosahu není nikdo, kdo by ho pořádně praštil do zad a nebo někdo, nejlépe promovaný lékař, kdo by měl odvahu udělat modrajícímu pacientovi do krku pořádnou díru, jak říkáme my doktoři, provést na pacientovi zákrok zvaný tracheotomie, je průšvih a u naší celebrity bylo nejhorší , že poblíž stálo hejno čumilů, co si neodpustilo poznámky jako, podívejte se na něj, ty herci se dneska vožíraj i v pravé poledne, no, to víte pani, to maj z tý slávy, ta jim leze na mozek, tenhle toho musel vychlastat celý kýbl, no fuj, vždyť se podívejte jak z toho pití je celej zmodrej, no a to byl ten moment, kdy mu ty školačky doslova visely na rtech. Slastný pocit naprostého vítězství.
No přátelé, když uvážíme, že to musely bejt asi poslední slova, co ten chudák slyšel, i když vám můžu přísahat, že většího vola jsem v životě nepotkal, Bůh je mi svědek, že takhle blbou smrt jsem mu nepřál a z hluboka se nadechnul cigaretovýho dýmu, obrátil oči k nebi a ten smradlavej kouř vypouštěl v malejch obláčcích k začouzenýmu stropu a ty kůzlátka od vedlejšího stolu
na něj čučeli s otevřenými ústy, protože takovou kravinu asi v životě neslyšeli.
Ale abych mu nekřivdil, tenis hraje dobře a na to, že je levák a ten můj proslavený bekhend musí všelijak obíhat, dává mi většinou do těla víc, než kdejaký mlaďoši, co držej raketu jako lopatu, hlavně, že maj na sobě ty značkový hadříky a boty za čtyři tisíce.

Já vím, že nemáte ráda dlouhý řeči natož pak dopisy, no snad jste to dočetla
do konce a nevadilo Vám, že píšu, jak mi zobák narost.
O Velikonocích s Vámi počítám, stejně jako vloni pojedem, předpokládám, zase na kolech na Vysočinu, jenom aby bylo počasí.

Přeju Vám krásný den a koneckonců i ty následující

Váš Jiří.