Vážený pane Stando.
Jak je vůbec možné, že v dnešní době, myslím tím v dnešní moderní době, kdy každý normální člověk, i když co je to vlastně normální, se v rámci svých možností snaží postarat sám o sebe, protože, co si budeme namlouvat, můj milej, dneska to ani jinak nejde a takové ty řečičky, s prominutím, ty bolestínské bláboly co vedete, má drahá, ani nevíte jak smutný život vedu, od té doby, co mně zemřela má nebožka, moje milovaná Bětuška, jde to se mnou už jenom s kopce, ano s kopce má drahá, a nevidím žádné světélko na konci toho tunelu, v koupelně se mi hromadí nevyprané prádlo, lednice je prázdná a z hospodské stravy mám jenom zažívací potíže, žaludek, slinivka, játra, tlusté střevo, všechno v jednom ohni, již pomalu nikam nevycházím, né, že bych se na to necítil, ale v důsledku toho, že vlastně nemám v čem, v šatníku mi z čistých věcí zbývá již jen pár kousků po dědečkovi, .........
Můj milej, buď jste na tom opravdu tak špatně, že ani nevíte, co píšete a nebo je to od Vás pěkně ubohá taktika. Tomu se říká mezi slušnými lidmi vydírání.
Víte, já nejsem žádná samaritánka a ještě pořád mám určité nároky a to nejen na chlapy, ale na život vůbec a to neříkám proto, že bych byla snad nějaká sufražetka jako některé ty ženušky, co se na jednu stranu tváří, jako že se jich ten věk netýká a docela bez studu se předvádějí jako kdyby jim bylo dvacet, ale když, nedej Bože, přijde na lámání chleba, rozklepou se jim kolena, jako třeba ta husa, moje vzdálená sestřenice Vlasta Jelínková, mimochodem bývalá žena toho továrníka a pojišťovacího magnáta, on to nebyl žádný troškař, koupil si hned několik ostrovů a nějaké fotbalové mužstvo a ochranku měl snad větší, než sám pan prezident, ale neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a tak buď snad omylem, nebo v záchvatu pomýlení smyslů, okradl nějakého kamaráda a nebo zapomněl dát včas nějaké to všimné, jednou ráno ho našli v garáži a představte si, že ho někdo uškrtil jeho vlastní kravatou, zrovna tou co jí, mimochodem dva dny předtím dostal
od jednoho vysoce postaveného politika a byly na ní ručně vyšité Hradčana se zlatem vetkaným nápisem“pravda vítězí“.
No a vidíte, ta jeho ženuška, ta čubka nestoudná se za pár týdnů oklepala a ačkoliv by se mohlo zdát, že po něm nic moc nezbylo, protože dlužil kde komu a vlastně se dá klidně říct, že všechno co měl, vlastně ani nebylo jeho a jen Bůh ví, jestli někdy vůbec něco měl, protože kdo nic nemá, tak o nic nemůže přijít, hlevně, že jsou tady ty kamarádíčkové milí, přátelíčkové z mokrý čtvrti, nějaký ten předseda vlády, ministr něčeho a pár kámošů, co spolu vexlovali tuzexový bony ve vinárně Beograd v Myslíkový ulici a dneska to tady docela celý, říděj z Kajmanských ostrovů, to se to umírá, jojo, takový jsou zaopatřený na několik kolen dopředu, protože nikdo neví, co je v těch papírech co jsou pěkně u ledu.
A tak snad jenom úplný blbec by uvěřil, že se mu nepodařilo pár miliónků někam zašít, a protože ta koza, tedy jeho manželka, docela zapomněla kolik je jí let, a že když se před těmi třiceti vdávala, už tenkrát vypadala nejmíň na čtyřicet, a že má jenom osm tříd základní školy, a že šaty, co měla tenkrát na svatbě, jsem jí musela půjčit já, protože oni tenkrát bydleli v takové mrňavé garsonce v paneláku a na nákupy chodila v teplákách, ale to se jí zřejmě nějak vykouřilo z hlavy, a tak se pustila na plné pecky do nového života, a byl to takový fofr, že to vypadalo jako na koňských dostizích, doslova v jednom trysku obrážela všechny večírky a mejdany, div že při tom nevypustila duši a přitom poletování a švitoření za sebou vláčela docela slušné stádečko mladejch otrapů, cucáků, co si myslí, že jim svět leží u nohou a veškeré náboženství a pokora se jim vykouřily z hlavy v ten samý moment, co pochopily, že život v nějaký pravdě a lásce je sakramentsky těžkej a složitej a tak si přihřívají polívčičku kde se dá a jak se dá, co naplat, že neviděj, jak se v tom fofru řítěj tak akorát do pekla. No tak jo, jsou to takoví andělé zkázy naší blahobytný doby, co když jde do tuhýho, dovedou být tvrdší než skála, protože jim jde každý den doslova o život.
Měl byste vidět ten tanec, když jí konečně došlo, že na takové hrátky už nemá ani věk ani sílu a snad se v ní i něco zlomilo, nějaké to její lepší já a nebo závan stáří a ten neodbytný pach smrti. Ze dne na den, poslala všechny ty nablýskaný otlemence do háje. A žádný jen tak obrazně.
Na nějakém večírku, uprostřed té největší zábavy, kdy dámám vadnou rysy, pracně nakašírovaný glanc odchází s potůčky potu a v oparu okouzlení ze své vlastní důležitosti, i ty nejotrlejší zapomínají na dosud dobře markýrovaného zdání dobrého vychování, kdy pánové si čechrají peří a přitom nenápadně oblinkávají květinovou výzdobu, kdy nastává ta pravá žeň pro senzace chtivé fotografy z bulváru, přesně v tom momentě, se postavila na stůl a rozmáchlým gestem servala z krku šňůry pravých perel a všechny ty platinové náramky a diamantové a rubínové prsteny a byla toho docela plná náruč a potom teatrálně slezla na mramorovou podlahu, s tím davem za zády dotančila ke dveřím toalet a před zraky všech je hodila do klozetové mísy a potom se otočila a těm lvům a lvicím salonů se podívala do těch jejich vykulenejchch očí a pravila: mí milí lokajové, běžte všichni ke všem čertům a třeba skočte za těma cetkama do hajzlu, končím, od zítřka nejsem pro nikoho doma a myslela to vážně, tak vážně, že i těm andělům najednou ztvrdly rysy, ale bylo to jenom takové plané gesto, protože, jak říkám, nakonec to byla ona, komu se začaly třást kolena, to, když zjistila, že ti mladí andělé, jí stačili během těch pár týdnů, během těch dostihů, okrást o všechno, docela o všechno, tak jak se dneska sluší a patří.
Netvrdím, že bych jí to snad přála, ale vždyť víte, jak to myslím, prostě a dobře, svému věku nikdo z nás neuteče, a tak co se mne týče, dávám si na sebe a na to málo co mi zbylo sakramentský pozor.
Drahý pane, vím, že od Vás mi podobné neštěstí nehrozí, ale já mám prostě k soucitu daleko, nezlobte se, ale na Vašem místě bych nejdřív probrala pořádně šatník a všechny ty Vaše zpozašívané spoďárky a ponožtičky bych hodila do popelnice, a jak píšete, i ty kousavé vlněné kalhoty po dědečkovi, co byste rád, kdybych Vám je krapínek něčím podfutrovala, a pak bych, na Vašem místě, šla do nějakého sekáče a trochu se tam oblíkla, určitě by to bylo pořád lepší, než ty Vaše starobou a plísní páchnoucí hadry a potom bych odjela aspoň na půl roku do lázní a to takových, co tam dají dohromady i mrtvolu a kde by Vám pod odborným dozorem vyčistily ty Vaše věčně ucpaný střeva a jak píšete, ty Vaše zahnívající vnitřnosti a to nemluvím o té plísni na nohách a bolavých kloubech a mezi námi, můj drahý, to by bylo, aby se tam na Vás neusmálo štěstí, vždyť tam většinou o nic jiného nejde a nějaká vdovička, když budete mít kliku, třeba i s chalupou a možná i s vykrmeným prasátkem, Bože, můj drahý pane Stando, běžte do toho jak Vám radím a pak když tak napište.
Vaše Blažena Smutná.
Můj milej, buď jste na tom opravdu tak špatně, že ani nevíte, co píšete a nebo je to od Vás pěkně ubohá taktika. Tomu se říká mezi slušnými lidmi vydírání.
Víte, já nejsem žádná samaritánka a ještě pořád mám určité nároky a to nejen na chlapy, ale na život vůbec a to neříkám proto, že bych byla snad nějaká sufražetka jako některé ty ženušky, co se na jednu stranu tváří, jako že se jich ten věk netýká a docela bez studu se předvádějí jako kdyby jim bylo dvacet, ale když, nedej Bože, přijde na lámání chleba, rozklepou se jim kolena, jako třeba ta husa, moje vzdálená sestřenice Vlasta Jelínková, mimochodem bývalá žena toho továrníka a pojišťovacího magnáta, on to nebyl žádný troškař, koupil si hned několik ostrovů a nějaké fotbalové mužstvo a ochranku měl snad větší, než sám pan prezident, ale neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a tak buď snad omylem, nebo v záchvatu pomýlení smyslů, okradl nějakého kamaráda a nebo zapomněl dát včas nějaké to všimné, jednou ráno ho našli v garáži a představte si, že ho někdo uškrtil jeho vlastní kravatou, zrovna tou co jí, mimochodem dva dny předtím dostal
od jednoho vysoce postaveného politika a byly na ní ručně vyšité Hradčana se zlatem vetkaným nápisem“pravda vítězí“.
No a vidíte, ta jeho ženuška, ta čubka nestoudná se za pár týdnů oklepala a ačkoliv by se mohlo zdát, že po něm nic moc nezbylo, protože dlužil kde komu a vlastně se dá klidně říct, že všechno co měl, vlastně ani nebylo jeho a jen Bůh ví, jestli někdy vůbec něco měl, protože kdo nic nemá, tak o nic nemůže přijít, hlevně, že jsou tady ty kamarádíčkové milí, přátelíčkové z mokrý čtvrti, nějaký ten předseda vlády, ministr něčeho a pár kámošů, co spolu vexlovali tuzexový bony ve vinárně Beograd v Myslíkový ulici a dneska to tady docela celý, říděj z Kajmanských ostrovů, to se to umírá, jojo, takový jsou zaopatřený na několik kolen dopředu, protože nikdo neví, co je v těch papírech co jsou pěkně u ledu.
A tak snad jenom úplný blbec by uvěřil, že se mu nepodařilo pár miliónků někam zašít, a protože ta koza, tedy jeho manželka, docela zapomněla kolik je jí let, a že když se před těmi třiceti vdávala, už tenkrát vypadala nejmíň na čtyřicet, a že má jenom osm tříd základní školy, a že šaty, co měla tenkrát na svatbě, jsem jí musela půjčit já, protože oni tenkrát bydleli v takové mrňavé garsonce v paneláku a na nákupy chodila v teplákách, ale to se jí zřejmě nějak vykouřilo z hlavy, a tak se pustila na plné pecky do nového života, a byl to takový fofr, že to vypadalo jako na koňských dostizích, doslova v jednom trysku obrážela všechny večírky a mejdany, div že při tom nevypustila duši a přitom poletování a švitoření za sebou vláčela docela slušné stádečko mladejch otrapů, cucáků, co si myslí, že jim svět leží u nohou a veškeré náboženství a pokora se jim vykouřily z hlavy v ten samý moment, co pochopily, že život v nějaký pravdě a lásce je sakramentsky těžkej a složitej a tak si přihřívají polívčičku kde se dá a jak se dá, co naplat, že neviděj, jak se v tom fofru řítěj tak akorát do pekla. No tak jo, jsou to takoví andělé zkázy naší blahobytný doby, co když jde do tuhýho, dovedou být tvrdší než skála, protože jim jde každý den doslova o život.
Měl byste vidět ten tanec, když jí konečně došlo, že na takové hrátky už nemá ani věk ani sílu a snad se v ní i něco zlomilo, nějaké to její lepší já a nebo závan stáří a ten neodbytný pach smrti. Ze dne na den, poslala všechny ty nablýskaný otlemence do háje. A žádný jen tak obrazně.
Na nějakém večírku, uprostřed té největší zábavy, kdy dámám vadnou rysy, pracně nakašírovaný glanc odchází s potůčky potu a v oparu okouzlení ze své vlastní důležitosti, i ty nejotrlejší zapomínají na dosud dobře markýrovaného zdání dobrého vychování, kdy pánové si čechrají peří a přitom nenápadně oblinkávají květinovou výzdobu, kdy nastává ta pravá žeň pro senzace chtivé fotografy z bulváru, přesně v tom momentě, se postavila na stůl a rozmáchlým gestem servala z krku šňůry pravých perel a všechny ty platinové náramky a diamantové a rubínové prsteny a byla toho docela plná náruč a potom teatrálně slezla na mramorovou podlahu, s tím davem za zády dotančila ke dveřím toalet a před zraky všech je hodila do klozetové mísy a potom se otočila a těm lvům a lvicím salonů se podívala do těch jejich vykulenejchch očí a pravila: mí milí lokajové, běžte všichni ke všem čertům a třeba skočte za těma cetkama do hajzlu, končím, od zítřka nejsem pro nikoho doma a myslela to vážně, tak vážně, že i těm andělům najednou ztvrdly rysy, ale bylo to jenom takové plané gesto, protože, jak říkám, nakonec to byla ona, komu se začaly třást kolena, to, když zjistila, že ti mladí andělé, jí stačili během těch pár týdnů, během těch dostihů, okrást o všechno, docela o všechno, tak jak se dneska sluší a patří.
Netvrdím, že bych jí to snad přála, ale vždyť víte, jak to myslím, prostě a dobře, svému věku nikdo z nás neuteče, a tak co se mne týče, dávám si na sebe a na to málo co mi zbylo sakramentský pozor.
Drahý pane, vím, že od Vás mi podobné neštěstí nehrozí, ale já mám prostě k soucitu daleko, nezlobte se, ale na Vašem místě bych nejdřív probrala pořádně šatník a všechny ty Vaše zpozašívané spoďárky a ponožtičky bych hodila do popelnice, a jak píšete, i ty kousavé vlněné kalhoty po dědečkovi, co byste rád, kdybych Vám je krapínek něčím podfutrovala, a pak bych, na Vašem místě, šla do nějakého sekáče a trochu se tam oblíkla, určitě by to bylo pořád lepší, než ty Vaše starobou a plísní páchnoucí hadry a potom bych odjela aspoň na půl roku do lázní a to takových, co tam dají dohromady i mrtvolu a kde by Vám pod odborným dozorem vyčistily ty Vaše věčně ucpaný střeva a jak píšete, ty Vaše zahnívající vnitřnosti a to nemluvím o té plísni na nohách a bolavých kloubech a mezi námi, můj drahý, to by bylo, aby se tam na Vás neusmálo štěstí, vždyť tam většinou o nic jiného nejde a nějaká vdovička, když budete mít kliku, třeba i s chalupou a možná i s vykrmeným prasátkem, Bože, můj drahý pane Stando, běžte do toho jak Vám radím a pak když tak napište.
Vaše Blažena Smutná.
1 komentář:
Díky za prima čtení, hned se mi zdá svět veselejší.
Okomentovat