krasoprd 1

Tak Vás zdravím můj milej Fanoušku,

jsem ráda, že jste si po letech vzpomenul na tu starou bábrdli, jak píšete, no, né že bych se na to necítila, ale stejně to zní hrozně. Konec konců, ani vy jste za ty léta určitě neomládl a protože už tenkrát, co jsme se viděli naposled, jste vypadal jako starej kozel, umím si představit i bez té fotografie tu spoušť, co na Vás ty léta způsobily, ale co, vypadá to, že jste tím věkem, když nic jiného, krapínek zmoudřel a tak, když už píšete, že jste dokonce přestal číst noviny a koukat se na televizi, je vidět, že se z Vás nakonec stává docela zralý muž.

Víte, mně chvilku trvalo, než jsem si vůbec vzpomněla, co že mně na Vás tak vadilo, že jsem Vám tenkrát a to už je nějaký pátek, přestala psát, ale potom jsem vyhrabala pár Vašich posledních dopisů, víte, já jsem přesně ten typ co nic nevyhodí a tak jednou až natáhnu brka, tak ty, co to budou po mně tady vyklízet, mně nejspíš proklejou až do horoucích pekel, ale co, kdyby to byla jediná moje neřest, tak by to se mnou nabylo tak zlé a tak jsem tu krabici z dopisama od Vás, vysypala na zem a musím říct, že jich byla pěkná hromádka a víte co, hned mně udeřil do nosu takovej ten hnusnej cigaretovej zápach a tak doufám, že jste toho odporného zlozvyku nechal, no a protože jsem si je od začátku číslovala, snad jako bych tušila, že se to bude jednou hodit, sebrala jsem posledních deset a tak trochu se do nich začetla. No nic ve zlém, netvrdím, že to byly samé bláboly, ale tak nějak, jak vás ta samota a zoufalá snaha nějak se s tím vyrovnat začaly válcovat, docela jste začal ztrácet soudnost a co víc, hlavně Váš dosavadní smysl pro humor.
Mně se taky rozprchly děti do celého světa a dokonce o tom nejstarším už nejmíň pět let nevím vůbec nic, naposledy se ozval od někudy z jižního Walesu, kde snad žil s nějakejma cikánama, jenomže, tam pořád ještě cestují sem tam a tak kdo ví kde je mu zrovna konec, akorát, na rozdíl od Vás, určitě bych nehledala útěchu zrovna v tom, že bych se začala plíst politikům do řemesla a už vůbec, že bych se naivně domnívala, že se v tom jejich počínání dá najít nějaká logika, nějaké vyšší cíle a v neposlední řadě, jak jste se ráčil celou tu dobu domnívat, snad dokonce nějaký náznak snahy o zlepšení něčího života, s vyjímkou jejich vlastního, tak to prrr můj drahej, to je jenom ztráta času a drahocenné energie. No, párkrát jsem Vám to naznačila, ale vy jste byl celých těch šest let jako pominutej a né jen, že jste to nechtěl slyšet, ale nakonec jste těmi blbostmi začal otravovat i mně a tak když jste mně tenkrát pozval na předvolební mítink nějaké té strany, co tenkrát kde koho oblbovala svými pravdami a do nebe volajícími cancy o vlastní výjimečnosti, včetně ublemtaných keců těch jejích osvícených vůdců, těch velkohubých inženýrů lidských duší, co ještě dřív než propadly bezmezné lásce k penězům, propadly bezmeznému okouzlení sama sebou a představě o vlastní důležitosti, ne né můj milej, prostě jsem si řekla, že Vás nechám krapínek vychladnout a přitom, jak se ukázalo, jsem oprávněně věřila, že jestli se vám ten zápal nevrazí někam na játra, tak se s toho časem vylížete, jako už tolik jiných před Váma.
Píšete, že jste se stal nějakým jednatelem pohřební služby, přičemž jsem pochopila, že Vás to ohromně obohacuje a baví a dokonce jste mi poslal fotku, jak máte na sobě ten černý ceremoniální obleček, na hlavě cylindr a podle toho jak se vážně tváříte, chápu, že slavíte v této profesi úspěchy.
Můj moravský strýc z maminčiny strany, byl pojišťovací agent a největší úspěchy slavil na poli životního pojištění, přesto, že původně všechno vypadalo, že z něj bude úspěšný sportovec, nebylo sportovní odvětví, které by mu nešlo, v zimě lyžoval a krasobruslil, v létě hrál se slečnama tenis, pěstoval lehkou atletiku, vesloval, nicméně nejvíc vynikal ve skocích do vody a všichni okolo něj se shodovali, že je vskutku krásný mladík a on si na tom dost zakládal, konec konců jak by ne protože moc dobře věděl, že krásných mladíků, není nikdy dost, jenomže krása a cudnost, to tak nějak nejde moc dohromady, no však to znáte, krásné slečny, mnoho slečen a drahé oblečky, a to všechno něco stojí a on věděl jak na to, a tak už několikáté léto před užaslými návštěvníky Moravského krasu, skákal po hlavě do té šílené jámy, do punkevní jeskyně Macocha, bylo to jeho parádní číslo, jako spanilý Apolón proletěl těch sto metrů výšky a zapíchnul se jako šíp do ledové vody říčky Punkvy a mněl s tím velký úspěch a nejen, že mu to docela vynášelo, ale každé léto se mu pomocí týhle exhibice podařilo zlomit nejedno dívčí srdce, nicméně ten nešťastný rok, nějaký škodolibý turista a možná zhrzený milenec nebo nešťastný tatínek do něj strčil ještě dřív než se stačil k tomu skoku připravit a on, místo elegantní šipky, chytil ve vzduchu nějakou turbulenci, všelijak se v tom vzduchu zamotal, až nakonec do té vody dopadnul tak nešťastně, že když ho vylovili a dovezli do nejbližšího špitálu, ukázalo se, že tím nešťastným spíš pádem, než skokem, si způsobil několik vřetenových zlomenin obou končetin, odtrženou ledvinu a vyražený dech což mu vlastně zachránilo život, protože se alespoň v tom leknutí nenadechnul vody. Když ho pustili do domácího ošetřování, vypadal víc jako nějakej genetickej naschvál, víc, jako cirkusová zrůdka, než krásný sportovec a je úplně jedno, jestli v tom špitále si s takovým úrazem nevěděli rady a nebo, to tak nějak mělo být, prostě a dobře se to stalo. Obě ty polámané nohy měl úplně obráceně, tak, že paty byly vepředu a špičky, jak jinak než vzadu a přitom, jak se mu odtrhly ty játra, tak mu na dosmrti, zřejmě z té prasklé žluči, zežloutla kůže, docela po celém těle.
No a vidíte, jiný člověk by se s toho nikdy nevyhrabal, ale on místo aby propadnul nějaké sebelítosti, místo aby nad sebou zlomil hůl, tak to ani náhodou, prostě si s toho neštěstí uděl úspěšnou kariéru a s plnou vervou se pustil do pojišťování. Když ho lidi viděli, došlo jim, jak křehká, je ta naše lidská existence a pomíjivost světských radovánek a tak když jim ještě barvitě popsal ten svůj nešťastný pád a jak když letěl tím vzduchem, cítil, že je to jeho osud, že do té doby žil prázdný a nemravný život a že to byla vůle Boží a když nakonec zul svoje botky, takové ty nejdražší italské drahé lakýrky, a následně sundal i nailonové ponožky a ti lidé viděli ty paty vepředu a palec a ostatní prsty vzadu a on schválně s nima zahýbal, aby viděli ten zázrak, tak ženský většinou tiše vzlykali a nakonec i otrlí chlapi pokyvovali hlavami a kroutili si kníry a nakonec mu podepsali cokoliv.

No vidíte Fanoušku, co všechno se mi vybavilo, když jsem Vás viděla na tý fotografii a hned mi bylo jasné, že ten váš vzhled, ta vaše vizáž k tý funebrácký uniformě pasuje, jako kdyby jste se v ní narodil. Doufám, že mi tu mojí upřímnost nebudete mít za zlý, konec konců, už to, že Vás to baví je po těch letech tápání jistě velká satisfakce a věřím, že po tom poblouznění a politickym harašení jak píšete, že dneska, když vidíte na vlastní oči, jak i ty největší hvězdy našeho veřejného života, v tý vypolstrovaný rakvi vypadaj jako docela normální lidský mrtvoly, titul netitul a ať už to byl za živa několikanásobný profesor a nebo do té doby neodstranitelný člen nějaké hornídolní komory.
Tak Vám přeju, ještě hodně šťastných pohřbů a dokonce, až budete pohřbívat nějakého toho významného politika, vůbec se nebudu zlobit, když si na mně vzpomenete, ráda si to s Vámi vychutnám.
Moc Vás zdravím vaše Blažena.

krasoprd 2

Milá přítelkyně,

omlouvám se, že jsem Vám tak dlouho nenapsal ani řádku, to víte, bývaly doby, kdy si důchodci jako my mohli užívat stáří, když na to měli, myslím teď spíš na fyzičku než na prachy a řádili mnohdy víc než
za mlada.
Mí rodiče a dej jim Pánbůh šťastné nebe, chodily tancovat dokud jim nohy sloužily a co se ještě najezdili lyžovat na hory a celé léto se povalovali na Žlutý plovárně a ten rok, co maminka klempírovala celé léto se žlučníkem, zbalil tam tatík nějakou o dvacet let mladší redaktorku, a když se maminka uzdravila, měl co dělat, aby se jí zbavil.
Ale co si budeme vyprávět, dneska musíme honit korunky jak se dá, a makat, dokud nezačneme, s prominutím, rejt držkou zem a to není fráze, však to dobře víte, co jen dá běhání, aby si člověk udržel alespoň to málo, co si naivně myslí, že je potřebuje k naplnění představy důstojného života, ale s tím, má drahá, nic nenaděláte, protože přeci dne žijeme v tý společnosti hojnosti, a že v dnešním globalizovaným světě vypadají naše mladistvé ideály, ta urputná snaha o hledání smyslu života, jako puberťácké blouznění.
Pravda, já vím, že s ohledem na Vaší bohémskou minulost a Vaše zarputilé angažování se v revolučních dobách šedesátých let, víte líp než já, jak je tenhle život cestou do pekel, nic naplat, ten původní smysl života, v který jsme celý život věřili a před námi naše rodiče a před nimi jejich rodiče, se nám vytratil kamsi do říše pohádek.
Já jsem ten poslední, na koho by si ti břídilové co se tváří, že řídí tenhle svět, mohli vyskakovat. Zatím se umím o sebe postarat a to by bylo, aby ti mladí cucáci na nás starý pardály zkoušeli nějaký ty jejich sociální experimenty. Že to dá hold honičku a na tanečky pak nezbejvá síla, to dá rozum, ale na to, aby byla fyzička a jasno v hlavě, si ještě čas udělám.
Zrovna dneska, jsem si byl ráno zaběhat ve Stromovce, mám to kousek, vlastně hned za rohem a, i když ráno bylo ještě dost zima, ale jinak nádherně a když uvážíte, že vlastně posledních čtrnáct dní propršelo, tak by bylo škoda toho nevyužít a nevyběhnout ven. Dal jsem si rovnou to nejdelší kolečko, začínám vždycky u hospody Na slamníku, určitě jste tam musela někdy být a jestli né, tak Vám slibuju, že Vás tam někdy vezmu. Je to slavná vejletní hospoda a světe div se, za posledních padesát let se skoro nezměnila. Vezmu to tou spodní cestou doprava, jako směrem k Planetáriu, bývá tam spousty pejskařů, a tak si musím dávat pozor, aby mě některá ta bestie nevyjela po nohou, protože, však to znáte, dneska lidem nestačí jenom nějaký obyčejný oříšek, kdepak má milá, dneska jsou v módě všelijaký ty obří potvory, značkový mašiny na trhání lidí, uslintaný mastodonti, co o nějaký disciplíně nemají ani páru a ty jejich pánečkové a paničky jak by smet. Když se těm monstrům zachce chutného lýtka nějaký tý nevinný oběti, plápolají ty jejich pánečkové za nima jako hadry ve větru a není to tak dlouho, co jedna taková přerostlá potvora, pokousala pana profesora Rybáka, jednoho veleváženého občana z naší ulice a to tak, že mu nakonec po měsících utrpení, museli tu pokousanou nohu amputovat rovnou
pod kolenem a majitel toho psího zabijáka si myslel, že to snad spraví nějakých pár tisícovek, co mu poslal po svým šoférovi, ale to se pro jednou sakramentsky spletl, protože syn toho profesora má ženušku, mezi námi takovou už životem opotřebovanou couru, co našinec by se jí nedotkl ani nohou od židle, která před tím pár let sdílela lože s jedním dneska vysoce postaveným politikem a zřejmě na něj z tý doby něco věděla, každopádně díky tomu, si nejspíš mohli dovolit, toho rozhazovačnýho pejskaře pěkně postrašit. Zřejmě si chudák myslel, jak to má všechno posychrovaný, ale koneckonců, to je taková nemoc těchhle novodobejch mocipánů, protože, když na to příde, každej má máslo na hlavě a tak hold taková blbost, jako posílat úplatky po svým šoférovi se může minout účinkem, kór když druhá strana má na to jiný názor a může si dovolit vyhrožovat kontrolou přímo z Ministerstva průmyslu, a tak ten pejskař nakonec zkrzeva ty pochybnosti o vlastní poctivosti se dlouho nekroutil a ve finále z něj nakonec vypadlo pěknejch pár miliónů díky čemuž syn toho pokousaného pana profesora, si i tou svojí opotřebovanou ženuškou vozí zadek v docela novým stříbrným mercedesu a profesůrek, co i předtím pokousáním díky předchozímu neřestnýmu životu sotva lezl, má luxusní elektrický pojízdný křeslo celý znerezu, s koženým polstrováním, halogenovejma světlama a blinkrama vzadu i vepředu a prohání se na tom vozejku jako na závodní formuli po Stromovce, jako nějakej Fitipaldi.
Za planetáriem to vezmu doleva, na tu cestu, co vede k té lávce do zoologické zahrady, tam běžím podél Vltavy, a když je tak krásně jako dneska, tak máte pocit, že jste někde v jižní Francii, na lavičkách vysedávají mladé maminky a co si budeme namlouvat, to je motivace, člověk ani necítí, jak mu začínají těžknout nohy, takže když doběhnu k té bývalé mlýnské stoce, začnu si jen tak zlehýnka vyklusávat a pomalu přejdu na volnou chůzi, abych, než dojdu tím mírným stoupáním před dům, krapínek vychladnul a zklidnil dech.
Dneska jsem u nás před domem potkal pana doktora Švejdu, chodíme spolu občas na tenis a pak si většinou zajdeme na pivínko, on je to takový stárnoucí seladon, v podstatě takovej tak trochu přitloustlej prďola, co si pořád myslí, že se svět točí jenom okolo pěkných ženských zadků a jeho nažhaveného libida a přitom ví sám nejlíp, jak to s ním vypadá, tedy s prominutím, kdo jiný než doktor, by měl mít o těch, želbohu přirozených a nevratných tělesných pochodech, vědět víc, než právě on. Nerad to říkám, ale jen tak mimochodem, to že během jednoho setu jde třikrát na záchod, vypovídá o všem, a tak uznáte, že ty jeho řečičky o ženských není potřeba brát moc vážně.
Ona je to vlastně taková politováníhodná figura a nejspíš sám sebe vidí jako úžasně vtipného vypravěče přímo k sežrání, tak se rád poslouchá a když zrovna nemluví o sobě, má pár takovejch, no mírně řečeno, někdy dost dementních historek pořád dokola, ale málokdy se dá tomu jeho zapálení a vypravěčskýmu talentu odolat. Nejdřív jsme asi čtvrt hodiny krafali před domem a nakonec mě přemluvil, že jsme zašli na kafíčko do kavárny na rohu, do takové studentské špeluňky, ale nic naplat, ty mladý holky, co tam dennodenně vysedávají, jsou lepší lék na stáří, než nějaký chemický hormóny a dělají tam docela dobré kafe a za barem se točí většinou studenti, co se ještě nenaučili okrádat.
Jak jistě víte, já už nekouřím dobrých šest let, ale náš pan doktor hulí jako fabrika a po každým šluku chrchlá jako o závod, tvrdí, že tím posiluje břišní svaly, nicméně, je to jeho věc a jeho pajšl a na to, že celý život pracoval na plicním je z podivem, jaký si přitom pomalým umírání zachovává optimizmus.
Schválně vybral stolek hned vedle takovejch mladejch kůzlátek, holčiček, co maj zapálený lejtka od jara do jara a sotva jsme dosedli, začal mlít, nejdřív jen tak, že jako potichu, ale za chvilku už tím svým burácivým chraplákem, brilantně ovládal celý lokál a nejen hlasem, ale i gesty a hlavně takovými těmi pohledy, co si zjišťoval reakci v lokále, víte příteli, já vypadám jako samotář, co nemá rád lidi, ale v podstatě pocházím z dost rozvětvené rodiny, a přitom mě bral okolo ramen a dělal, že hovoří jen ke mně, ale už to začínalo být normální divadlo pro všechny, a mimo jiné mám v rodině sestřenici, vyprávěl, která od malička trpí strašně na chlapy, a protože čert ví po kom, je to taková zrzka zrzavá, bude to s ní asi pěkná, s prominutím, řachanda, a to už všechno vyřvává na celý lokál, no a tak není divu, že za ten svůj dlouhej život utahala hezkou řádku chlapů, a tak pomalu rok co rok, tu byl nějakej novej manžílek nebo alespoň milenec. V rodině se to už bralo jako taková celkem normální samozřejmost, a tak, když si v pětapadesáti nabrkla toho známýho herce, co v tý době hrál ve všech těch nablblejch televizních seriálech samý těžký váhy, prostě první milovník se vším všudy, co jeho fotky zdobily titulní stránku kdejakého obskurního plátku a nikomu nebylo divný, že byl minimálně o patnáct let mladší, a taky se tak nějak považovalo za normální, že tenhle profesionální plejboj, se po roce manželství začal tak nějak vytrácet, prostě najednou, jako kdyby mu docházela pára nebo začínal mít vybitý baterky. Nejdřív, začal obcházet doktory, ale co vám mám povídat, kdyby se poradil se mnou, nalil bych mu čistého vína, tam nemohlo bejt žádnejch pochyb, že veškerá moderní medicína je na naší náruživou sestřenici a její sexuální apetit krátká, a tak nakonec skončil v rukách všelijakejch šarlatánů a léčitelů všeho druhu. Nemusím Vám vyprávět, že v tom jeho úpadku neměla prsty jenom sestřenka, ale to víte tyhle bohémové, narodí se jako bozi, žijou jako bozi a myslí si, že jim to zůstane až do smrti, potoky chlastu, kartóny vykouřenejch cigaret, desítky kafí denně, to nemůže vydržet nikdo.
Teď nemluvim jenom jako doktor, ale jako praktik, taky nejsem žádné neviňátko, když hold si chce chlap udržet výkonnost co nejdýl, musí se řídit i rozumem a při těch moudrých větách se významně rozhlížel po těch hyhňajících se studentkách, to chce disciplínu, žé, a hlavně všeho s mírou, a přitom si dal si takového šluka, že se rozkašlal nejmíň na minutu, no, nakonec narazil na nějakého ukrajinského léčitele, co já vím, někdy to pomůže, tyhle lidi a nerad to říkám, umí věci, že se nad tím zastavuje rozum a to říkám jako vystudovanej doktor s čtyřicetiletou praxí, no a ten ukrajinec ho měl zbavit závislosti na tom zatraceným kouření, prostě nějak mu v tom mozku to kouření vymazat, ono to opravdu někdy funguje, ale to víte někdy nepomůžou ani čáry. Náš milej chřadnoucí plejboj měl obrovskou výhodu, jako všichni tyhle bohémové, věřil spíš na zázraky, než na moderní medicínu, a tak si napěchoval kapsu, jak mu někdo poradil, burskejma oříškama, protože to vím podle sebe, kouření je víc o tom, co dělat s rukama, než o samotným nikotinu, je to vlastně závislost spojená ještě s tímhle dost nešťastným tikem, a tak ty oříšky mu měly usnadnit ten přechod od kouření k nekouření.
Po dvou hodinách resetování mozku vyšel na ulici a nejspíš ho ovládala euforie z představy toho budoucího zázraku, ten nejspíš úžasný pocit nově nabyté svobody, šel po ulici, možná, že si i tiše zpíval, měl nejspíš pocit, že je zase Bůh, leč ouha, zrovínka kousek od Národního divadla, snad že v tom byla nějaká hloupá osudová symbolika, šáhnul do kapsy a nacpal si do pusy plnou hrst těch zatracenejch buráků a než je vůbec stačil rozkousat, nejspíš z návalu radosti a krásy daného okamžiku, se silně nadechnul, určitě to měl být takový ten vdech vítězný, snad přitom i zvednul ruce do výšky, ach Bože život je jedna velká nádhera a v tu chvíli mu vlítly buráci rovnou do hrtanu a ten, jak víme, nevede do žaludku, ale rovnou do plic, a to je malér, protože v takovém okamžiku se tělo brání, do plic patří vzduch a nic jiného, když má někdo štěstí a neudusí se hned, měl by zprvu následovat takový ten záchranný, křečovitý kašel a ten způsobí většinou uvolnění a zdravý člověk se při tom maximálně zapotí a v horším případě zaneřádí vykašlávanými drobky partnerčin výstřih, horší je, když má dotyčný smůlu a drobky jsou příliš velké a jako v tomto případě, nešťastník se zákonitě začíná dusit a když v dosahu není nikdo, kdo by ho pořádně praštil do zad a nebo někdo, nejlépe promovaný lékař, kdo by měl odvahu udělat modrajícímu pacientovi do krku pořádnou díru, jak říkáme my doktoři, provést na pacientovi zákrok zvaný tracheotomie, je průšvih a u naší celebrity bylo nejhorší , že poblíž stálo hejno čumilů, co si neodpustilo poznámky jako, podívejte se na něj, ty herci se dneska vožíraj i v pravé poledne, no, to víte pani, to maj z tý slávy, ta jim leze na mozek, tenhle toho musel vychlastat celý kýbl, no fuj, vždyť se podívejte jak z toho pití je celej zmodrej, no a to byl ten moment, kdy mu ty školačky doslova visely na rtech. Slastný pocit naprostého vítězství.
No přátelé, když uvážíme, že to musely bejt asi poslední slova, co ten chudák slyšel, i když vám můžu přísahat, že většího vola jsem v životě nepotkal, Bůh je mi svědek, že takhle blbou smrt jsem mu nepřál a z hluboka se nadechnul cigaretovýho dýmu, obrátil oči k nebi a ten smradlavej kouř vypouštěl v malejch obláčcích k začouzenýmu stropu a ty kůzlátka od vedlejšího stolu
na něj čučeli s otevřenými ústy, protože takovou kravinu asi v životě neslyšeli.
Ale abych mu nekřivdil, tenis hraje dobře a na to, že je levák a ten můj proslavený bekhend musí všelijak obíhat, dává mi většinou do těla víc, než kdejaký mlaďoši, co držej raketu jako lopatu, hlavně, že maj na sobě ty značkový hadříky a boty za čtyři tisíce.

Já vím, že nemáte ráda dlouhý řeči natož pak dopisy, no snad jste to dočetla
do konce a nevadilo Vám, že píšu, jak mi zobák narost.
O Velikonocích s Vámi počítám, stejně jako vloni pojedem, předpokládám, zase na kolech na Vysočinu, jenom aby bylo počasí.

Přeju Vám krásný den a koneckonců i ty následující

Váš Jiří.

krasoprd 3

Drahá Blaženko,

Nedivte se že jsem Vám tak dlouho nepsal, ale stala se mi taková zvláštní příhoda, že když mi to nebudete věřit, tak Vám to nebudu mít ani za zlé.
Celé to začalo tím, že jsem se jednoho dne ráno probudil, ve vzduch byla cítit taková vám zvláštní skořicová vůně, já jsem se oproti jiným dnům, kdy většinou se probouzím z hrůzou co mně bude bolet, co na mně čeká za hrůzy cítil tak nějak lehce a nádherně , nevím snad mi tak bylo naposledy někdy jako malému dítěti a tak jsem jenom tak pomaloučku otevřel oči a rozmýšlel se jestli mám vstát a nebo ještě poležet, nakonec ve mně zvítězil takový ten zažitý rituál, a já jsem se rozhodnul, že se jako každé ráno pokusím aspoň na chvíli zapomenout na všechny ty životní trampoty a s myšlenkou na moje oblíbené ranní kafíčko a kousek chleba s medem vstanu a to čím dřív tím líp. Jenomže má drahá, místo abych vstal, zůstal jsem ležet docela jako mrtvola. Doslova celé tělo, počínaje od hlavy dolů, včetně prstů na nohách mi jakoby odumřelo, prostě, ať jsem se snažil sebe víc, nebyl jsem schopný pohnout ani malíčkem, jediné co jsem mohl bylo zavírat a otvírat oči, ale to jenom velice pomalu a dech jsem měl takový slabý, že jsem nabyl prvního dojmu, že mně v noci ve spánku udeřila mrtvice, ale přitom mně vůbec nic nebolelo, dokonce jsem měl takový zvláštní slastný pocit, jaký jsem nikdy před tím nepoznal, připadal jsem si, jako, že se vznáším ve vodě a přitom, jako bych znovu nabyl některých schopností, najednou jsem neuvěřitelně intenzivně cítil všemožné vůně a pachy, a stejně tak slyšel i zvuky, bylo to tak náhlé a opojné, že to nedovedu ani popsat.
Víte že bydlím v suterénu a okno mám jen jedno. Vede do takového tmavého světlíku a tak když chci trochu čerstvého vzduchu, musím větrat dveřmi na schody a tak normálně, všechno co můžu slyšet, je, když z prominutím někdo v baráku splachuje na WC a nebo vypouští vodu z vany, neboť ty kanalizační trubky jdou tím světlíkem a najednou si představte, jsem slyšel, jak někdo ve vedlejším domě hraje na klavír, byl to můj oblíbený Mozart a celé to znělo, jako by ten klavír stál jen kousek od mé postele a tak jsem tam ležel a nevěděl, jestli jsem náhodou neumřel a nebo se mi to všechno jenom nezdá, ale potom ten klavír na chvíli přerušilo jedno spláchnutí, bylo to z druhého patra od Horáků, to já poznám po zvuku a mně bylo jasné, že to bude asi ta mrtvice a tak jsem chtěl začít volat o pomoc, ale představte si, že ať jsem se snažil sebevíc, nevydal jsem ani hlásku, jenom ze mě vycházelo takové divné chrčení, ale ono i kdybych volal sebe víc, tak jak bydlím v tom suterénu, stejně by mně asi nikdo neslyšel.
Nebudu Vás dlouho napínat, představte si, že jsem tam takhle ležel celé dva měsíce a nebudete tomu věřit, za celou tu dobu jsem vůbec nic nepozřel a přesto, ani na chvíli, jsem neměl pocit hladu nebo žízně a vlastně jsem ani nijak nestrádal, bylo mně jako bych nebyl a přitom byl, protože v tom mém bytečku je vlastně i ve dne takové pološero a na dveřích, které mají sice horní část prosklenou a normálně jimi prochází aspoň trochu odraženého světla, věším na noc starou deku, aby mě nerušilo světlo ze schodů, když si lidé z baráku jdou do sklepa pro uhlí nebo pro brambory a tak jestli je den nebo noc, jsem mohl soudit jenom podle intenzity toho splachování a různých zvuků z okolí, ale časem mně to docela omrzelo sledovat.
Možná, že Vám to bude připadat divné, ale myslím, že mně pochopíte. Mně se ten zvláštní stav začal čím dál tím víc líbit a vlastně jsem se v něm začínal docela zabydlovat a jak by né, nic mi nescházelo, nic mně nebolelo, čas tak nějak zvláštně plynul a záleželo jenom na mně jak s ním naložím. Většinu času, pokud jsem byl zrovna vzhůru, jsem prostě jenom snil, snil jako nikdy v životě, představoval jsem si různé situace, které jsem znal jenom z knížek a filmů, procházel jsem se po pláži podél hučícího moře, bloudil docela neznámými městy, vychutnával si koupání v dravých řekách, chodil bosý po trávě plné lučních květů a možná, že Vám to bude připadat v mém věku perverzní, nakonec jsem si do toho světa zplodil takovou roztomilou mladou dívku, měla krásnou hladkou pleť a byla celá taková nadýchaná, docela jako nějaký anděl ze starého obrazu, na sobě měla bílou tógu, která na ní vlála i když bylo docela bezvětří, celou dobu nepromluvila jediné slovo a jenom se líbezně usmívala a tak jsme spolu chodili, drželi se za ruku, já jí vyprávěl nějaké hlouposti, ani vlastně nevím co, a slunce hřálo tak jako jsem to nikdy nezažil, cítil, jsem jak mi to teplo proudí celým tělem a já měl tisíc důvodů doufat, že to nikdy neskončí. Možná, pomyslíte si, že se mi to jenom docela normálně zdálo, ale já míval takové ty normální sny ve spánku dříve a tohle bylo docela něco jiného, bylo to prostě tak opravdové, že se to nedá slovy ani popsat, mně už pak nestačila taková ta realita co jsem znal, já jsem v tom zvláštním stavu, začal tvořit, stejně jako asi tvoří malíři, nebo hudební skladatelé, vytvářel jsem docela jakoby nové světy, kde rostly stromy jako obří květiny a všechno, docela i ty nejobyčejnější věci měly svojí tajemnou krásu, zvuk větru byl jako nějaká hudba, voda v řece měla třeba růžovou barvu a mraky na nebi zářily kanárčí žlutí, docela normální bylo, že kameny vypadaly jako kameny, ale zároveň byly na povrchu hebké jako samet a když jsem po nich chodil, byly měkoučké a pod chodidly se rozplývaly, jako bych šlapal po přezrálém ovoci, ty vůně co jsem cítil, byly nepopsatelně opojné a každý předmět, všechno docela úplně všechno mělo vlastní barvu a vůni. A přitom, nemyslím si, že by to byl svět úplně mimo normální realitu, jenom jsem ho vnímal zdá se, že nějak jinak, prostě bylo to, jako kdybych nabyl schopností vnímat to co lidé nevnímají ať už proto, že nechtějí a nebo že si ve svém okolí tu krásu docela zničili, těch barev , těch tvarů a přitom jsem klidně dokázal to všechno jakoby zastavit, přerušit, klidně se vrátit do reality, žádné těžké ranní probouzení, žádná světobolná kocovina, ne, normálně stačilo jenom chtít a byl jsem zpátky, žádný šok, zvláštní příjemný pocit, stejný, jako když se ráno probudíte a víte, že nemusíte vstávat, že vás nic nikam nežene, víte, že můžete klidně ještě ležet jak dlouho chcete, zavřít oči a v pohodě si dozdávat sny, ale bohužel, stejně je tam někde to vědomí reality, za chvíli začnu mít hlad, budu muset zatopit, dojít si na toaletu, na poštu, koupit si jídlo. Jenomže má drahá, já jsem věděl, že tohle nepřijde, že nedostanu hlad, že se nemusím starat o teplo, prostě všechno co souvisí s tělesnými potřebami, všechno co nás chtě nechtě celý hloupý život zotročuje, nebylo.
Nebylo dva měsíce a tři dny, vím, že je to divné, ale lidé z baráku si mysleli, že jsem jel k sestře do Kolína, prostě nikomu jsem nechyběl, nikdo mně nesháněl.
No, za normálních okolností by to bylo dost smutné, že. Ale jek vidíte někdy je i to k něčemu dobré. Dva měsíce a tři dny. Pro mě jako celý život. Škoda, jednoho rána to celé skončilo, prostě jsem se probudil a měl jsem normální hlad, chtělo se mi na záchod.
Samozřejmě, hned ten den jsem šel k pani doktorce, chodím k ní už dobrých patnáct let, patnáct let tak nejmíň jednou týdně, někdy i častěji. Jsem nenapravitelný hypochondr a ona to ví, umírám tak dvakrát za den a když zrovna neumírá, tak se alespoň dusím, dávím nebo mi vycházejí ledvinové kameny. Ale to jste vy Miloušku, tak jak se máte, poslyšte, vy trulante jeden, jak to, že jste tu tak dlouho nebyl a co Vás ke mně přivádí, co slinivka, zase ty bolesti, no něco vám na to dáme a co kameny a jek to máme se stolicí, to víte, to už lepší nebude a na ten exém se vám podívám, a dělá že se dívá, ale podívejme se, to se nám to krásně vyhojilo a ukažte ty nohy, vyhrňte si nohavice, co to vidím, pane Miloušku, ty bércové vředy nám taky docela zmizely, no to je báječný, gratuluju, vy nám snad mládnete a plácla mně rukou po tom mym hubenym zadku, a vidíte, když nic jiného tak ty vředy tam před tím určitě byly, ty mám totiž po mojí mamince a taky s toho jak jsem celý život hulil, čtyřicet denně jen to fiklo, já jsem Vám říkala, že to s Vámi není zase až tak zlý a mrkala při tom na tu blonďatou sestřičku a já jsem pochopil, že by to byla jenom ztráta času, že si to svoje tajemství odnesu zpátky domu a tak má drahá jste první a asi poslední, která o tom něco ví. Dva měsíce a tři dni!
No a tak Vás moc zdravím, Blaženko, možná, že jste mně už viděla v hrobě, co já vím, ani bych se nedivil, možná, že až si to přečtete, bude si myslet, že se ten Miloš zbláznil a já bych se Vám vůbec nedivil, no a tak je jen na Vás co si se mnou počnete, ale nějaký ten dopísek by mně určitě potěšil.
Mějte se krásně Váš Miloš.
P.S. Dneska jsem se si znova prohlížel ty svoje nešťastné nohy a opravdu, po těch vředech nezůstala ani stopa a představte si, jazyk mám růžový jako mimino, za noc jsem byl jen jednou a dokonce mám pocit, že mně trochu ztmavly vlasy.

Staromák po ránu