Má drahá

Má drahá,

děkuji za Váš povzbudivý dopis a o nic méně i za to, že jste mne nezatratila, tak jako jiní.

Víte, moje trápení s těmi sousedy, co jsou tak zaujetí vůči těm mým kočičkám, se zdá být jenom jako nějaký rozmar stárnoucího morouse, co snad nemá rád lidi, natož pak děti, protože jak jsem už psal, tak vlastně všechny ty problémy se točí okolo toho, že ty jejich dva parchanti, hlavně ten mladší, co vypadá jako andílek, ale je to ztělesnění ďábla, nemají celé dny nic jiného na práci, než vymýšlet rošťárny, jak ubližovat Bílému a Šedivce a to je jediné štěstí, že Lišejka se drží doma a nikam necourá, protože je tak bezbranná, jak jí zchromla ta levá přední tlapka, když jako koťátko se připletla do šílené rvačky, to je už nějakých pět let a v té době jsem měl těch kočiček ještě sedm a nebyly to žádné vyděšené chuděrky, ale když byly pohromadě, troufly si i na tu psí obludu

ze čtvrtého patra, já se v těch psích rasách nevyznám, ale bylo to něco mezi dogou a bernardýnem a ono to zvíře mělo nějaký problém s kočkami, prostě by to nejraději sežralo všechny kočičky z celého Žižkova a nejspíš jich opravdu pár sežral, protože tady v okolí se pořád nějaké ztrácely a nikdo nevěděl kam.

No a jednoho večera, pamatuji si to, jako kdyby to bylo včera, těsně před svátkem svatého Jiří, bylo už docela teplo a dokonce možná víc než je v té době obvyklé. Víte, já bydlím v přízemí a v létě mám skoro celý den otevřené okno v kuchyňce co vede rovnou na takový zarostlý dvorek, je to tam samé křoví a sem tam nějaká travička a co je nejhorší, z horních pater tam některé partaje házejí kde jaký, s prominutím sajrajt, ale co naděláte, tak když si odmyslím ten smrad, tak je to přeci jenom kousek přírody a ty moje kočičky tam mají pré, je to taková jejich rajská zahrada, jenomže ten večer někdo nechal z chodby na ten dvorek otevřené dveře, a ten bernardýn křížený s dogou se zrovna vracel z venčení a najednou se té jeho paničce vytrhl a jako ďábel utržený ze řetězu, se vyřítil na dvorek a ty kočičky, ty neviní tvorečkové, mazlíčci předoucí v posledních paprscích zapadajícího slunce, jako když do nich udeří hrom, v tu ránu zaujali bojové pozice a než se to hovado stačilo rozkoukat, než stačilo pochopit do čeho se to vlastně pouští, byl uprostřed nepřehledného klubka pištcích, prskajících a drápajících šelem, těch mých holčiček, kočiček, ubohých tvorečků. Byl to děsivý masakr, jatka, že kde jaký americký horor, je proti tomu procházka rajskou zahradou a nebýt toho, že jsem ho k smrti nenáviděl, snad by se mi ho i zželelo, ale, a na tom si trvám, má drahá, tomu hovadu by v ten osudný moment mu nepomohl ani Pánbůh. Netrvalo to snad ani minutu, prostě na ten dvorek vlítnul plný sebevědomí, naprosto si jistý svojí převahou a i když nikdo neví, co se během té chvíle stalo, prostě sedm koček a jedna dělová koule, samý sval a šlacha a za minutu se po schodech plížil uzlíček pocuchaných nervů, hromádka mindráků, zlomená duše, jako by vám v něm prdlo nějaké perko, už se z toho nikdy nevzpamatoval - prázdný pohled, stažený ocas, prostě takovej cimrhunt, do kterého byste mohla kopnout a ten pes by ani neštěknul.

Dneska už mám jenom ty tři kočičky a z toho masakru je ta Lišejka ještě nemocná a tak nevím, ale jestli se něco nestane, ti parchanti je utrápí a co já s tím nadělám, když jejich táta, se netají tím, že má prý doma ve skříni docela opravdickou brokovnici a co může takový důchodce jako já, víte má milá, já už na to raději ani nemyslím, to víte, přízemí, vždyť mi sem může vlízt kdejakej pobuda, to jsou dneska lidi, že vás klidně v noci podříznou jako dobytče, nebo vám hodí do bytu nějakou bombu, a to nemluvím o těch malejch parchantech, protože naposledy chytili Šedivku a přivázali jí na ocásek nějaký dělobuch a ta chuděra, představte si, ona je totiž od té doby docela hluchá, no a divíte se, když jí to bouchlo rovnou za zadkem a ta chuděra se tak lekla, že v té hrůze běhala po stropě a při tom, jak skočila na ten lustr, co tu visí už od nepaměti, ten lustr se utrhl a spadl zrovna do té krabice, co jste mi v ní laskavě poslala ten štrúdl. Ono se těm prevítům řekne,- nějakej štrúdl, obyčejný kus listovýho těsta s jablkama, ale mě zbyly oči jenom pro pláč, taková škoda, on ten jejich táta dělá něco, jako že prodává reality a co si budeme namlouvat, v tom jsou má milá prachy, že se nám o tom ani nezdá a tak, když nakupujou tak nakupujou všechno ve velkým, co nějaký štrúdl, to jsou vám nákupy, že my by sme to nesežrali, s prominutím, ani za celej život a tyhle lidi to mají jenom na víkend, a schválně, zajedou tím svým bourákem až před barák, to není jedna taška nebo dvě tašky, ale třeba deset, aby všichni viděli, aby všichni čuměli, jak se jim dobře daří, to čumíte vy chuděrkové, kdo umí ten umí. Tedy má drahá, nerad bych, aby to vypadalo, že jim snad závidím, nakonec neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a zrovna včera říkali v krámě, že on má snad rakovinu prostaty, nebo slinivky, protože prý v poslední době nějak strašně zhubnul a vypadá nějak sešle, no a vidíte, to mu není ještě ani čtyřicet.

Ale co já Vás otravuji takovými hloupostmi, jenomže to víte, já už mám takový nějaký stigma, nevím čím to je, ale jiní lidé si pěkně vegetí, pěkně lehárko, gaučíček, nějaký ten televizní seriálek, hlavně žádné starosti, zajímá je tak akorát, co se děje v jejich nejbližším okolí a jestli mají plnou ledničku a ráno, když otočí vypínačem, tak aby svítilo světlo a tekla voda a dělají dobře, jenomže se mnou je to úplně jinak, prostě se pořád trápím tím nezadržitelným děním co se odehrává kolem, vředy nevředy, prostě a dobře, stačí, že se občas podívám na televizi, nebo si přečtu noviny a na nespavost je zaděláno, ne né má milá, mně už dávno není pomoci, stačí zavřít oči a vidím ty tisíce hladovějících dětí, žízní umírajících zvířátek, lidí nezadržitelně přibývá a čím jsou chudší tím rychleji se množí, Bože, jako by ta chudoba je zbavovala rozumu a země se točí, ledovce odtávají, hladina moří stoupá, ten vlak ujíždí jako zběsilý a ví vůbec ještě někdo, kam a proč a co bude na konci, je-li vůbec nějaký?

Má milá, včera jsem koupil, těm mým kočičkám mlíčko, na té krabici je namalovaná kravička jak se pase na louce, nalil jsem jim, těm mejm miláčkům plnou misku a do toho jsem jim nadrobil dětské piškotky, jak to mají rády. No a dneska chodím po bytě a čichám, co tu tak strašně smrdí, šel jsem si nejdřív čichnout k výlevce, ale výlevka to nebyla a tak jsem se dočichal až k té misce a podivte se, místo zbytku mlíčka tam byla, no skoro se štítím to popsat, taková hnusná, odporně páchnoucí zalenkavá tekutina, že se mi chtělo zvolat, ach kam ses podělo ty bělounké voňavé mlíčko. Jojo, mlíčko zelený hnusný sajrajt.

Tak mi prosím řekněte, na tý krabici píšou TRVANLIVÉ MLÉKO, že se nestydí, takových peněz to stojí a kdo ví, z čeho to vlastně vyrábějí, člověku se ani nechce domyslet. No a vidíte, zase o starost víc, co já těm chuděrám budu dávat a tak se na mně nezlobte, že ze mě nevypadne něco veselejšího.

Moc Vás zdravím a těším se na Váš další dopis.

Váš Karel.

KOSMICKÁ SPERMÓZA

KRASOPRD 5

Vážený pane Stando.

Jak je vůbec možné, že v dnešní době, myslím tím v dnešní moderní době, kdy každý normální člověk, i když co je to vlastně normální, se v rámci svých možností snaží postarat sám o sebe, protože, co si budeme namlouvat, můj milej, dneska to ani jinak nejde a takové ty řečičky, s prominutím, ty bolestínské bláboly co vedete, má drahá, ani nevíte jak smutný život vedu, od té doby, co mně zemřela má nebožka, moje milovaná Bětuška, jde to se mnou už jenom s kopce, ano s kopce má drahá, a nevidím žádné světélko na konci toho tunelu, v koupelně se mi hromadí nevyprané prádlo, lednice je prázdná a z hospodské stravy mám jenom zažívací potíže, žaludek, slinivka, játra, tlusté střevo, všechno v jednom ohni, již pomalu nikam nevycházím, né, že bych se na to necítil, ale v důsledku toho, že vlastně nemám v čem, v šatníku mi z čistých věcí zbývá již jen pár kousků po dědečkovi, .........
Můj milej, buď jste na tom opravdu tak špatně, že ani nevíte, co píšete a nebo je to od Vás pěkně ubohá taktika. Tomu se říká mezi slušnými lidmi vydírání.
Víte, já nejsem žádná samaritánka a ještě pořád mám určité nároky a to nejen na chlapy, ale na život vůbec a to neříkám proto, že bych byla snad nějaká sufražetka jako některé ty ženušky, co se na jednu stranu tváří, jako že se jich ten věk netýká a docela bez studu se předvádějí jako kdyby jim bylo dvacet, ale když, nedej Bože, přijde na lámání chleba, rozklepou se jim kolena, jako třeba ta husa, moje vzdálená sestřenice Vlasta Jelínková, mimochodem bývalá žena toho továrníka a pojišťovacího magnáta, on to nebyl žádný troškař, koupil si hned několik ostrovů a nějaké fotbalové mužstvo a ochranku měl snad větší, než sám pan prezident, ale neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a tak buď snad omylem, nebo v záchvatu pomýlení smyslů, okradl nějakého kamaráda a nebo zapomněl dát včas nějaké to všimné, jednou ráno ho našli v garáži a představte si, že ho někdo uškrtil jeho vlastní kravatou, zrovna tou co jí, mimochodem dva dny předtím dostal
od jednoho vysoce postaveného politika a byly na ní ručně vyšité Hradčana se zlatem vetkaným nápisem“pravda vítězí“.
No a vidíte, ta jeho ženuška, ta čubka nestoudná se za pár týdnů oklepala a ačkoliv by se mohlo zdát, že po něm nic moc nezbylo, protože dlužil kde komu a vlastně se dá klidně říct, že všechno co měl, vlastně ani nebylo jeho a jen Bůh ví, jestli někdy vůbec něco měl, protože kdo nic nemá, tak o nic nemůže přijít, hlevně, že jsou tady ty kamarádíčkové milí, přátelíčkové z mokrý čtvrti, nějaký ten předseda vlády, ministr něčeho a pár kámošů, co spolu vexlovali tuzexový bony ve vinárně Beograd v Myslíkový ulici a dneska to tady docela celý, říděj z Kajmanských ostrovů, to se to umírá, jojo, takový jsou zaopatřený na několik kolen dopředu, protože nikdo neví, co je v těch papírech co jsou pěkně u ledu.
A tak snad jenom úplný blbec by uvěřil, že se mu nepodařilo pár miliónků někam zašít, a protože ta koza, tedy jeho manželka, docela zapomněla kolik je jí let, a že když se před těmi třiceti vdávala, už tenkrát vypadala nejmíň na čtyřicet, a že má jenom osm tříd základní školy, a že šaty, co měla tenkrát na svatbě, jsem jí musela půjčit já, protože oni tenkrát bydleli v takové mrňavé garsonce v paneláku a na nákupy chodila v teplákách, ale to se jí zřejmě nějak vykouřilo z hlavy, a tak se pustila na plné pecky do nového života, a byl to takový fofr, že to vypadalo jako na koňských dostizích, doslova v jednom trysku obrážela všechny večírky a mejdany, div že při tom nevypustila duši a přitom poletování a švitoření za sebou vláčela docela slušné stádečko mladejch otrapů, cucáků, co si myslí, že jim svět leží u nohou a veškeré náboženství a pokora se jim vykouřily z hlavy v ten samý moment, co pochopily, že život v nějaký pravdě a lásce je sakramentsky těžkej a složitej a tak si přihřívají polívčičku kde se dá a jak se dá, co naplat, že neviděj, jak se v tom fofru řítěj tak akorát do pekla. No tak jo, jsou to takoví andělé zkázy naší blahobytný doby, co když jde do tuhýho, dovedou být tvrdší než skála, protože jim jde každý den doslova o život.

Měl byste vidět ten tanec, když jí konečně došlo, že na takové hrátky už nemá ani věk ani sílu a snad se v ní i něco zlomilo, nějaké to její lepší já a nebo závan stáří a ten neodbytný pach smrti. Ze dne na den, poslala všechny ty nablýskaný otlemence do háje. A žádný jen tak obrazně. 
Na nějakém večírku, uprostřed té největší zábavy, kdy dámám vadnou rysy, pracně nakašírovaný glanc odchází s potůčky potu a v oparu okouzlení ze své vlastní důležitosti, i ty nejotrlejší zapomínají na dosud dobře markýrovaného zdání dobrého vychování, kdy pánové si čechrají peří a přitom nenápadně oblinkávají květinovou výzdobu, kdy nastává ta pravá žeň pro senzace chtivé fotografy z bulváru, přesně v tom momentě, se postavila na stůl a rozmáchlým gestem servala z krku šňůry pravých perel a všechny ty platinové náramky a diamantové a rubínové prsteny a byla toho docela plná náruč a potom teatrálně slezla na mramorovou podlahu, s tím davem za zády dotančila ke dveřím toalet a před zraky všech je hodila do klozetové mísy a potom se otočila a těm lvům a lvicím salonů se podívala do těch jejich vykulenejchch očí a pravila: mí milí lokajové, běžte všichni ke všem čertům a třeba skočte za těma cetkama do hajzlu, končím, od zítřka nejsem pro nikoho doma a myslela to vážně, tak vážně, že i těm andělům najednou ztvrdly rysy, ale bylo to jenom takové plané gesto, protože, jak říkám, nakonec to byla ona, komu se začaly třást kolena, to, když zjistila, že ti mladí andělé, jí stačili během těch pár týdnů, během těch dostihů, okrást o všechno, docela o všechno, tak jak se dneska sluší a patří.
Netvrdím, že bych jí to snad přála, ale vždyť víte, jak to myslím, prostě a dobře, svému věku nikdo z nás neuteče, a tak co se mne týče, dávám si na sebe a na to málo co mi zbylo sakramentský pozor.
Drahý pane, vím, že od Vás mi podobné neštěstí nehrozí, ale já mám prostě k soucitu daleko, nezlobte se, ale na Vašem místě bych nejdřív probrala pořádně šatník a všechny ty Vaše zpozašívané spoďárky a ponožtičky bych hodila do popelnice, a jak píšete, i ty kousavé vlněné kalhoty po dědečkovi, co byste rád, kdybych Vám je krapínek něčím podfutrovala, a pak bych, na Vašem místě, šla do nějakého sekáče a trochu se tam oblíkla, určitě by to bylo pořád lepší, než ty Vaše starobou a plísní páchnoucí hadry a potom bych odjela aspoň na půl roku do lázní a to takových, co tam dají dohromady i mrtvolu a kde by Vám pod odborným dozorem vyčistily ty Vaše věčně ucpaný střeva a jak píšete, ty Vaše zahnívající vnitřnosti a to nemluvím o té plísni na nohách a bolavých kloubech a mezi námi, můj drahý, to by bylo, aby se tam na Vás neusmálo štěstí, vždyť tam většinou o nic jiného nejde a nějaká vdovička, když budete mít kliku, třeba i s chalupou a možná i s vykrmeným prasátkem, Bože, můj drahý pane Stando, běžte do toho jak Vám radím a pak když tak napište.
Vaše Blažena Smutná.