Na našem dvoře byla hromada starých cihel a všelijakého stavebního harampádí a on, představte si, vlastníma rukama to celou noc vynášel před dům, jenže, kdo to mohl tušit, že pod tou hromadou bylo zahrabaný tělo našeho souseda, co asi před deseti lety záhadně zmizel a všichni si mysleli, že vzal roha s cikánkou, co měla mít poprsí jako Lolobrigida a nohy jako Sofie Lorenová a všem, co znali jeho ženu, to přišlo docela logický a nejspíš proto , ho nikdo nehledal. Na druhou stranu, i když to byla dost nesnášenlivá ženská, tedy ta jeho manželka, nikoho by něco tak špatnýho napadlo, jenomže, ale to s tím už vlastně ani tak moc nesouvisí, byla to docela normální vražda, nejspíš jako už tolikrát předtím, běžná manželská hádka, zřejmě se trochu porvali, ona byla asi o hlavu větší, prostě žádný tintítko a tak to s nějakou tou fackou asi trochu přehnala a on, snad, jak prý ukázala pitva, měl nejspíš upadnout hlavou na hranu stolu, nicméně to nic nemění na tom, že to byl tatínkův nejlepší kamarád, bydleli tam celou dobu, v podstatě už od konce války a tak, i když z něj zbyla jenom kostra, to víte, deset let je deset let, tatínek ho i v tý měsíční noci poznal snad podle hodinek, co mu celou tu dobu zůstaly na ruce, a tak ho to najednou vzalo, že dočista zapomněl na barikádu a na tu potupnou okupaci a jako by ze dne na den, z hodiny na hodinu, ztratil zájem o život a všechno, co s ním souvisí. Dopotácel se nahoru do druhýho patra a poslední slova, co jsme od něj slyšeli, byly, tož kurva, dyk von ten kluk ležel celou tu dobu na dvorku. Za dva dni bylo po něm a to i přes to, že s úcty k němu, jsme s bratrem a ještě lidma od nás z ulice, tu barikádu, ten pomník jednoho naplněnýho života dostavěli a byla to krása a dokonce jsme na ní vztyčili Československou vlajku, jenomže on už to další ráno ani nedošel k oknu, aby se mohl pokochat pohledem na ni. V noci druhej den, pak přijel plnej náklaďák milicionářů a tu barikádu v tichosti rozebrali, úplně celou, do poslední cihly, ty šedivý krysy si dokonce přivezly košťata a malý smetáčky s lopatkama a říkalo se, že nám prej všem zachránili život, protože by to tam ty Rusáci všechno rozstříleli na maděru.
No, možná, že to tak mělo být, protože on tu dobu tenkrát strašně prožíval. On, představte si, začal číst všelijaký ty prokletý básníky, beatnickou literaturu a hipický hnutí považoval za pokračování husitství a ta myšlenka, že musí existovat nějaká střední cesta, něco víc než jenom honba za penězma, ta znovu objevená touha, nechat se inspirovat přírodou a jejími zákony ho tak nadchla, že ho nedokázalo odradit ani to, že s tím tenkrát, tady u nás, přišli vlastně bejvalí komunisti, protože on nevěřil na nějaký ideový bariéry, mýlit se je lidský a říkal, že není doba pro nějaký velký mesiášský činy, protože už v podstatě všechno bylo řečený, ale že nastal čas, kdy stačí slušnost a docela normální víra v člověka, a proto si zamiloval Dubčeka, a taky říkal, že tady nejde o žádnou revoluci, že vlastně nejde o nic novýho, ale že jde jenom o to bejt v pohodě a nekvaltovat, když vlastně nikdo pořádně neví, kam to s námi směřuje a tím s námi, myslel jako celej svět. Říkal, Pánbůh nám dal všechno, abysme mohli bejt v pohodě a to, že nejsme, je jen proto, že neumíme pořádně dejchat, to je základ všeho a tím, jak dejcháme, většinou blbě, jsme pořád ve stresu a unikaj nám ty podstatný věci, a tak to v čem žijeme, je důsledek špatně prokrvenýho mozku a dobře prokrvenej mozek je nástroj, kterýho by nikdy nenapadlo, podřezávat si větev pod vlastní prdelí. To už se asi nikdo nedoví a je to dneska docela zanedbatelný fakt, jestli pan Dubček, pěstoval dechová cvičení nebo ne, fakt ale je, že to byl asi doopravdy slušnej člověk a to byla nejspíš jeho a konec konců nás všech, smůla, protože víte stejně dobře jako já, takový lidi nemaj v politice šanci a bylo to tak vždycky a asi to tak i bude nadále. Slušnost, ta se od jakživa považuje za slabost a dneska to platí dřív než kdykoliv jindy, a na týhle jediný důležitý myšlence můj tatínek stavěl, je úplně jedno, jestli jste vlevo nebo vpravo, všechno záleží na tom, jak moc je ten nebo tamten prodchnutej láskou a do jaký míry je schopnej s tím žít, a to bez ohledu na to, že po většinu života bude za blbce. Má drahá, já vím, že to pro Vás nejsou žádný novinky, vždycky jsem si Vás vážil za tu vaší lidskou přirozenost, mně bude za pár dnů celejch sedmdesát, dechový cvičení nepěstuju, jak víte, tak jsem od svejch patnácti dost náruživej kuřák, a tak né, že bych to párkrát nezkusil, ale kór po ránu jsem rád, že vůbec dejchám, nějaký prudší pohyby a pobyt u otevřenýho okna by mě nejspíš zabilo, a tak ty zbytky zdravýho rozumu udržuju jinejma metodama, když to na mě přijde,vytáhnu ze sklepa kolo a pozor, není to žádná stará plečka, v tomhle směru držím krok s dobou, koupil jsem si ho sice v bazaru, ale je skoro jako nový, se vším všudy, horský převody, odpružená vidlice a řídítka, co se daj různě zvedat, akorát jsem si nechal vyměnit sedlo, protože to, co tam bylo, mi dělalo z toho mýho hubenýho zadku fašírku, a jak teď bydlím na Žižkově, mám to slabých deset minut na Libeňský ostrov, kde přejedu na druhej břeh Vltavy a tam se dám podle břehu do Troje a klidně, podle počasí a nálady, jedu v pohodě až do Kralup. Cestou mám několik pravidelných zastávek, podél řeky vyrostly za těch pár let, co tenhle národ propadnul cyklistice, pěkný občerstvovací stanice, začíná to ještě před Trójou, kde si kousek od břehu postavil stánek jeden dědula, myslel si, jak si snadno přivydělá k důchodu, prodává tam točený pivo a párky v rohlíku, jenomže netušil, že když se udělá pěkně, tak je to nábřeží plný žíznivejch lidí a to by byl zápřah i pro mladýho kluka, celej den točit jedno pivo za druhým, sluníčko vám pere na hlavu a lidi dovedou bejt v takový situaci netrpělivý jak koně, a tak jsem tam nedávno zažil situaci, že jsem stál v horkem trochu přecitlivělý frontě a přede mnou si nějakej pán dal párek v rohlíku, a jak mu ho ten dědula podával, ten páreček byl tak o deset centimetrů delší než ten rohlík a ten pán, určitě to nemyslel ve zlým, spíš chtěl nějak odlehčit tu nervózní atmosféru, povídá, pane, ten rohlík je nějakej krátkej a to vám byl nejspíš ten moment, kdy i taková blbost spustí řetězec nekontrolovanejch činů, ten dědula, nejdřív celej zbrunátněl a
v tom, jako by v něm vybuchla sopka, začal řvát, já vám dám krátkej rohlík, ten rohlík je akorát, ale ten párek je dlouhej a jak se tak strašně rozčílil, nejdřív ten rohlík i s tím párkem mrsknul na zem, popadnul celej ten nerezovej trn, co se na něj ty rohlíky narážej a toho překvapenýho pána začal honit po tom nábřeží a řval, že jestli se mu to nelíbí, že von mu tu rozžhavenou štangly vrazí do zadku a až ho tam bude mít, pustí do něj sto osmdesát voltů, a ten člověk si nejdřív myslel, že si dělá legraci, ale pak pochopil, že to myslí docela vážně, sedl na kolo a vzal do zaječích a dědula, jak byl v ráži, tak ten trn na rohlíky mrsknul do Vltavy a přitom pořád křičel, že ten rohlík byl akorát, a že komu se to nelíbí, tak ať se de vycpat a v tom rozčílení se vrátil k tý výčepní stolici a nejdřív, čert ví kde se v tom houžvičkovi vzala ta síla, vytrhal z ní nejdřív ty pípy a pak jí povalil na bok a začal jí vší silou tahat k tý řece, já vám dám krátkej rohlík, jó chlastat se vám zachtělo, pivečko lejt do břicha, hovno a to už jen chroptěl jako raněný zvíře, dokud sem živej, už nikomu nenaleju ani kapku. Snad by ten výčep do tý řeky dotáhnul, ale to už se ho ujali dvě starší dámy, a jak to takový ženský uměj, nějak se jim ho podařilo uchlácholit a nakonec tam seděl, mokrý ručník na hlavě a po tvářích se mu kutálely slzy ponížení a studu a i těch pár troubů, co se do tý doby smálo, se najednou otočili zády a bylo na nich vidět, že se tak trochu stydí a jeden z nich si jen tak pro sebe brblal, doprdele chudák dědek, vždyť to horko by zblblo i vola.
Když jsem tam jel za tejden, dědula tam čepoval, jako by se nic nestalo, pořídil si velikej slamák na hlavu a když jsem tam zastavil, všimnul jsem si, že ty dvě dámy, co se ho posledně tak milosrdně ujaly, tam vesele švitoří a tváří se jako by tam byly od jakživa. Pod starým proužkovaným slunečníkem přibyly dva stolky s vyšívanejma ubrusama, okolo pár skládacích židlí a dokonce na malém stolku stálo rádio a ze dvou reproduktorů se linula taneční hudba, to pivo ten dědula čepoval né do plastovejch kelímků, ale do poctivejch skleněnejch půllitrů a ty půllitry omejvaly veselé dámy s cinkáním v umělohmotném dřezu, obě měli bílý zástěry a místo párků v rohlíku, mazaly chleby domácím škvarkovým sádlem, a pod skleněným poklopem trůnily olomoucký syrečky a ve skleněný lahvi se skvěly vokurčičky. Šlo jim to pěkně od ruky a při tom všem se pořád smály na plný pusy a ta jedna volala lidičky zlatý, to je vod tý vody vzdoušek, co, to si musíte pořádně vychutnat a obě při tom začaly dejchat, že se jim poprsí zvedalo až k bradám a při tom máchaly rytmicky rukama do stran, a bylo to tak sugestivní, že my všichni okolo, jsme začali zvedat hrudníky a nasávat ten vzduch od řeky, co páchnul trochu rybinou a všichni cejtili, jak tam panuje příjemná domácí pohoda, že jsem si, jen tak mimoděk, vzpomenul na mýho tátu, jak stál u toho okna a pěstoval ten svůj ranní rituál a konec konců i na pana Dubčeka, protože jsem přesvědčenej, že takový řešení situace by se jim oběma nejspíš líbilo. No abych se vrátil k mé maličkosti, sem tam si dojdu s pár stejně starejma dědkama zahrát kulečník, nebo si zahrajeme mariáš, máme takovou oblíbenou hospodu, žádnej pajzl, docela příjemnej podnik, přes den tam chodí místní a večer tam hrajou všelijaký kapely a chodí tam hlavně studenti, hajzlíky jsou čisťounký a navoněný a my tam při tom vedeme takový ty nezávazný řeči, občas zabrousíme i do politiky, ale ono není zase až tak moc co povídat, většina z nás si myslí to samý, že ten rozjetej vlak už stejně nikdo nezastaví, a že ten Velkej Výhybkář nahoře ví až moc dobře, co dělá a nějaký otytulovaný ekonomové na tom nic nezmění a jestli někdo tvrdí opak, tak zatraceně kecá. Moc Vás zdravím, naposledy jste psala, že je s Vámi všechno v pořádku, a tak doufám, že se v tom ohledu nic nezměnilo, každopádně, kdyby cokoliv, tak dejte vědět, já vím, že jste byla vždycky soběstačná, nicméně, co si budeme povídat, ženská není chlap, a tak v případě nějakýho problému se ozvěte. Váš Richard
Žádné komentáře:
Okomentovat