KRASOPRDY

2010-02-07T14:28:00.000-08:00

Má milá paní Blaženko,

doufám, že Vás můj dopis zastihne v plném zdraví a svěžesti, to víte, letošní jaro je tak sychravé a nevlídné, že lidé v našem věku jsou vystaveni velikým rizikům, když vezmete, že včera bylo 12 stupňů Celsia nad nulou a dneska je mínus tři a zítra má být zase až 15 stupňů a pršet od rána do večera a k tomu si přičtěte ty různé chřipkové epidemie, a tak, když musíte jako já, denně chodit mezi lidi, protože co nám jiného zbývá, když jeden musí z něčeho žít, však to znáte, copak se dá žít jenom z toho důchodu, když nám jeden rok přidají dvě stě a přitom jenom elektriku zdraží tak, že by museli přidat nejmíň čtyři.

Každopádně, proč Vám vlastně píšu, určitě musím v první řadě poděkovat

za balíček, co jste mi poslala, vždyť já si umím představit, co jste s tím měla práce a běhání, jenom ta představa, že jste to musela donést na poštu a tam nejspíš vystát dlouhou frontu a kdo ví, jestli jste tam přišla v tu správnou hodinu, protože já nevím jaké máte zkušenosti zrovna Vy, ale já, kdykoliv jdu něco vyřizovat na úřad a zaplať Pánbůh, že nemusím moc často, tak je skoro jisté, že zrovínka ten den mají otevřeno jenom do oběda a nebo úplně obráceně jenom odpoledne a nebo mají ten den zavřeno docela, ale jak už jsem řekl, nechodím tam často a když už, tak si pro jistotu vezmu s sebou termosku s teplým čajem a nějaké čtení, protože když se už náhodou strefím a mají otevřeno, tak je tam fronta a nemusím Vám říkat, že tam nechodím s tím, že se jdu vypovídat jako můj soused, on je už trochu na hlavu a co mu umřela žena, povídá si pořád sám se sebou, jak mu chybí nějaká blízká osoba, a tak chodí jen tak po různých úřadech, i když tam zrovna nic nepotřebuje a stoupne si do fronty a nebo si sedne někde v té chodbě, jen aby byl mezi lidmi a hned začne nahlas mluvit, aby ho bylo slyšet co nejdál, ach jo, ach jo, to je zase den, no jo, spoustu lidí a to už jsem tady tenhle tejden po čtvrtý a zase to vypadá, že se na mě ani nedostane, ale to je tím, že na nás starý všichni kašlou, protože ty mladý si ničeho nevážej a čeká na to, kdo se chytí a vždycky se najde nějaká oběť, nějaký chudák, jež netuší, co bude následovat, to máte pravdu vážený pane, co se dneska děje

na těch úřadech, tak to nebylo ani za války a to si pamatuji, že tady v těch místnostech bývalo gestapo, ale ty měli morálku pane, to byl koncert, jak jim to úřadování fungovalo, nechala se vtáhnout dáma v hnědém klobouku, a on zase znovu, ach jo, ba ba , jenomže dneska nefunguje vůbec nic, vždyť to si milostivá ani neumíte představit, co já se naběhám po těch úřadech, může mi někdo říct, co voni tam vlastně dělaj, no vážně, kdyby bylo na mně, tak je odtud všechny vypráskám holí, ach jo, a přitom mává okolo sebe hůlkou, jako kdyby to myslel vážně, podívejte se na mě, vždyť já sotva lezu, to víte má drahá, tři těžký zápaly plic, játra nadranc, klouby namaděru, ráno jsem milostivá tak zesláblej, že nezvednu ani prkýnko na hajzlu a když zazvoní pošťačka, tak jí musim hodit klíče z vokna, protože dolů nesejdu a nedávno se mi stalo, že jsem se trochu víc vyklonil a jak mi vyjely nohy z pantoflí, proto, že se mi od toho infarktu strašně potěj nohy, a tak jsem se celým tělem převážil ven a zůstal jsem viset zaháknutý poutkem na pásek za ten rýgl co je přišroubovanej jenom dvěma šroubky a ještě, že ty kalhoty byly koupený před válkou, protože u těch dnešních, by to poutko nevydrželo ani minutu a to jsem takhle visel asi dvě hodiny, pod sebou vejšku tří pater a litinovej plot, na kterej bych se v lepším případě napíchnul, protože v tom horším bych spadnul

do těch kočičích hoven, pardon, ale nevím, proč zrovna pod moje okna chodí kadit snad všechny kočky z Vinohrad, no trvalo to celou věčnost než si mě někdo všimnul a zavolal hasiče, a ty, když mě sundali, si mysleli, že jsem docela mrtvej, jak jsem v tý zimě celej promodral, ale já mám, paninko, tuhej kořínek a vítězně se podíval kolem sebe a nedej bože, když mu na to jenom někdo kývnul, stačilo jenom malý mrknutí oka a už ten jeho monolog jel dál, helejte pane, jo vy v tom baloňáku, koukám, že máte na levým rukávě nějaký flek, vypadá to jako vod kolomazi, ale to je záhada, kde byste dneska přišel k fleku vod kolomazi, když už se vlastně kolomaz na nic nepožívá žejo, ale můj dědeček vyprávěl, že když měli doma hlad a von byl pane z osmi dětí, ale jak tak na Vás koukám, tak to si neumíte ani představit, protože vy budete nejspíš jedináček a tak jim tatínek namazal na chleba kolomaz, protože dělal v nějaký fabrice kolomazníka a tu kolomaz tam ukradl, aby děti netrpěly hladem, jak už jsem Vám povídal, tenkrát mívali lidi kopu dětí a bylo to docela normální, né jako dneska, že si lidi raděj koupí auťák, a když už maj děti, tak jsou to pěkní parchanti, takový ty holohlavý grázlové co si od malička píchaj nějaký drogy a když jim dojdou prachy, tak než by šli někam pořádně makt, tak ty vlastní rodiče kliďánko zabijou, ale nejhorší je, že voni ty rodiče jsou rádi, že to maj za sebou, protože něž takový děti, tak to je lepší bejt vážení mrtvej.

Ale nechme souseda sousedem, každopádně, já když jdu na úřad, tak opravdu jenom když musím.

Každopádně jsem Vám chtěl, má drahá, poděkovat za ten balíček, jak píšete, že Vás to pečení baví a že Vám to nedělá žádnou škodu a jak píšete, že jestli bych neuměl opravit ten Váš rozbitý rezervoár, protože se tam zaseknul ventil a tak ta potvůrka nesplachuje a Vy už nemáte tu sílu, tahat se s kýbly vody, jaký div, ve Vašem věku už si zasloužíte nějaký ten komfort, nicméně to víte, žádný instalatér nejsem, ale asi před třemi roky se mi stalo to samé a to ten rezervoár byl docela zánovní a stejně byl ten ventil úplně zu grunt, tak jsem ho nakonec docela odpojil a na tu kovovou trubičku navlíkl kus gumové hadičky, co jsem našel u nás na dvoře a tu hadičku, jsem dal rovnou do toho rezervoáru, a tak když jdu na velkou, tak jenom otočím kohoutkem a věřte mi, že to mám vyzkoušené, než jsem s tou potřebou hotový, tak ten rezervoár je plný, chce to jenom vyzkoušet, aby voda netekla moc rychle, protože, to by Vás zbytečně znervózňovalo, ale chce to jen trochu cviku, nakonec uvidíte, že to poznáte jenom podle sluchu, každopádně je to úplně jiný zvuk, když voda zurčí z výšky a jak hladina stoupá a rezervoár je čím dál plnější, tak ten zvuk toho zurčení je o několik tónů hlubší a nakonec zjistíte, že ten zvuk tekoucí vody je docela příjemný, je to jako kdybyste byla někde v lese u potůčku a když laskavě prominete, tak mně se stává, že když musím velkou někde jinde, docela mi to chybí.

Pokud si vzpomínám, tak bych měl zbytek té hadičky někde mít, a tak jestli ji najdu, rád Vám jí pošlu, ale to víte, stejně Vám dneska nikdo nezaručí, že to bude fungovat, protože, a to nechci sýčkovat, sotva, že to opravíte, jako jako naschvál, Vám praskne trubka někde ve zdi a to Vám opravdu nepřeji, protože to se stalo mému příteli a nejen, že mu instalatéři málem zbourali celou jednu zeď a udělali díru skrz naskrz k sousedům, ale přitom mlácení se nejdřív zlomilo topůrko od toho těžkého kladiva a to spadlo rovnou do vany a celou jí pomlátilo a nakonec jim nějaká cihla spadla do té porculánové WC mísy, že z ní zbylo jenom pár střepů a celé to martýrium trvalo dva měsíce, a představte si, jakou měl kliku, neboť celou tu dobu, když měl potřebu, musel chodit do vedlejšího baráku, kde jsou veřejné toalety a naštěstí paní, co tam dělá toaletářku, byla jeho spolužákyně ještě z vysoké školy, protože jinak by to musel platit ze svého, a když si vezmete, že jenom za malou potřebu se platí tři koruny a to nemluvím o velké, ještě že v našem věku už tolik nejíme, protože to prosím stojí šest kaček ovšem i s dvěma kousky toaletního papíru a tak to v takovém případě, aby člověk raději chcípnul.

Nakonec se Vám vůbec nedivím, že, jak píšete, máte toho všeho starání až

po krk a nejvíce mne mrzí, že v tomto ohledu Vám nemohu být nijak nápomocen, když speciálně, co se týče různého kutilství jsem, jak říkala moje nebožka žena, úplné nemehlo a je s podivem, že jsem ještě na živu, ale nakonec vždycky platilo, co vás nezabije, to vás posílí a v tomto směru jsem přežil několik smrtí oproti jiným, kteří ač obdařeni závidění hodnou šikovností, jsou už dávno na pravdě Boží.

Tak já nevím, čím bych Vás ještě potěšil, ale snad bude lépe, hlavně, že tu zimu máme konečně za sebou, a tak vás moc zdravím a jestli do Velikonoc budete ještě péct, speciálně ten Váš báječný štrúdlíček s rozinkama, vzpomeňte si na svého starého přítele.

Váš Jiří.

Má drahá

2010-02-07T14:21:00.000-08:00

Má drahá,

děkuji za Váš povzbudivý dopis a o nic méně i za to, že jste mne nezatratila, tak jako jiní.

Víte, moje trápení s těmi sousedy, co jsou tak zaujetí vůči těm mým kočičkám, se zdá být jenom jako nějaký rozmar stárnoucího morouse, co snad nemá rád lidi, natož pak děti, protože jak jsem už psal, tak vlastně všechny ty problémy se točí okolo toho, že ty jejich dva parchanti, hlavně ten mladší, co vypadá jako andílek, ale je to ztělesnění ďábla, nemají celé dny nic jiného na práci, než vymýšlet rošťárny, jak ubližovat Bílému a Šedivce a to je jediné štěstí, že Lišejka se drží doma a nikam necourá, protože je tak bezbranná, jak jí zchromla ta levá přední tlapka, když jako koťátko se připletla do šílené rvačky, to je už nějakých pět let a v té době jsem měl těch kočiček ještě sedm a nebyly to žádné vyděšené chuděrky, ale když byly pohromadě, troufly si i na tu psí obludu

ze čtvrtého patra, já se v těch psích rasách nevyznám, ale bylo to něco mezi dogou a bernardýnem a ono to zvíře mělo nějaký problém s kočkami, prostě by to nejraději sežralo všechny kočičky z celého Žižkova a nejspíš jich opravdu pár sežral, protože tady v okolí se pořád nějaké ztrácely a nikdo nevěděl kam.

No a jednoho večera, pamatuji si to, jako kdyby to bylo včera, těsně před svátkem svatého Jiří, bylo už docela teplo a dokonce možná víc než je v té době obvyklé. Víte, já bydlím v přízemí a v létě mám skoro celý den otevřené okno v kuchyňce co vede rovnou na takový zarostlý dvorek, je to tam samé křoví a sem tam nějaká travička a co je nejhorší, z horních pater tam některé partaje házejí kde jaký, s prominutím sajrajt, ale co naděláte, tak když si odmyslím ten smrad, tak je to přeci jenom kousek přírody a ty moje kočičky tam mají pré, je to taková jejich rajská zahrada, jenomže ten večer někdo nechal z chodby na ten dvorek otevřené dveře, a ten bernardýn křížený s dogou se zrovna vracel z venčení a najednou se té jeho paničce vytrhl a jako ďábel utržený ze řetězu, se vyřítil na dvorek a ty kočičky, ty neviní tvorečkové, mazlíčci předoucí v posledních paprscích zapadajícího slunce, jako když do nich udeří hrom, v tu ránu zaujali bojové pozice a než se to hovado stačilo rozkoukat, než stačilo pochopit do čeho se to vlastně pouští, byl uprostřed nepřehledného klubka pištcích, prskajících a drápajících šelem, těch mých holčiček, kočiček, ubohých tvorečků. Byl to děsivý masakr, jatka, že kde jaký americký horor, je proti tomu procházka rajskou zahradou a nebýt toho, že jsem ho k smrti nenáviděl, snad by se mi ho i zželelo, ale, a na tom si trvám, má drahá, tomu hovadu by v ten osudný moment mu nepomohl ani Pánbůh. Netrvalo to snad ani minutu, prostě na ten dvorek vlítnul plný sebevědomí, naprosto si jistý svojí převahou a i když nikdo neví, co se během té chvíle stalo, prostě sedm koček a jedna dělová koule, samý sval a šlacha a za minutu se po schodech plížil uzlíček pocuchaných nervů, hromádka mindráků, zlomená duše, jako by vám v něm prdlo nějaké perko, už se z toho nikdy nevzpamatoval - prázdný pohled, stažený ocas, prostě takovej cimrhunt, do kterého byste mohla kopnout a ten pes by ani neštěknul.

Dneska už mám jenom ty tři kočičky a z toho masakru je ta Lišejka ještě nemocná a tak nevím, ale jestli se něco nestane, ti parchanti je utrápí a co já s tím nadělám, když jejich táta, se netají tím, že má prý doma ve skříni docela opravdickou brokovnici a co může takový důchodce jako já, víte má milá, já už na to raději ani nemyslím, to víte, přízemí, vždyť mi sem může vlízt kdejakej pobuda, to jsou dneska lidi, že vás klidně v noci podříznou jako dobytče, nebo vám hodí do bytu nějakou bombu, a to nemluvím o těch malejch parchantech, protože naposledy chytili Šedivku a přivázali jí na ocásek nějaký dělobuch a ta chuděra, představte si, ona je totiž od té doby docela hluchá, no a divíte se, když jí to bouchlo rovnou za zadkem a ta chuděra se tak lekla, že v té hrůze běhala po stropě a při tom, jak skočila na ten lustr, co tu visí už od nepaměti, ten lustr se utrhl a spadl zrovna do té krabice, co jste mi v ní laskavě poslala ten štrúdl. Ono se těm prevítům řekne,- nějakej štrúdl, obyčejný kus listovýho těsta s jablkama, ale mě zbyly oči jenom pro pláč, taková škoda, on ten jejich táta dělá něco, jako že prodává reality a co si budeme namlouvat, v tom jsou má milá prachy, že se nám o tom ani nezdá a tak, když nakupujou tak nakupujou všechno ve velkým, co nějaký štrúdl, to jsou vám nákupy, že my by sme to nesežrali, s prominutím, ani za celej život a tyhle lidi to mají jenom na víkend, a schválně, zajedou tím svým bourákem až před barák, to není jedna taška nebo dvě tašky, ale třeba deset, aby všichni viděli, aby všichni čuměli, jak se jim dobře daří, to čumíte vy chuděrkové, kdo umí ten umí. Tedy má drahá, nerad bych, aby to vypadalo, že jim snad závidím, nakonec neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a zrovna včera říkali v krámě, že on má snad rakovinu prostaty, nebo slinivky, protože prý v poslední době nějak strašně zhubnul a vypadá nějak sešle, no a vidíte, to mu není ještě ani čtyřicet.

Ale co já Vás otravuji takovými hloupostmi, jenomže to víte, já už mám takový nějaký stigma, nevím čím to je, ale jiní lidé si pěkně vegetí, pěkně lehárko, gaučíček, nějaký ten televizní seriálek, hlavně žádné starosti, zajímá je tak akorát, co se děje v jejich nejbližším okolí a jestli mají plnou ledničku a ráno, když otočí vypínačem, tak aby svítilo světlo a tekla voda a dělají dobře, jenomže se mnou je to úplně jinak, prostě se pořád trápím tím nezadržitelným děním co se odehrává kolem, vředy nevředy, prostě a dobře, stačí, že se občas podívám na televizi, nebo si přečtu noviny a na nespavost je zaděláno, ne né má milá, mně už dávno není pomoci, stačí zavřít oči a vidím ty tisíce hladovějících dětí, žízní umírajících zvířátek, lidí nezadržitelně přibývá a čím jsou chudší tím rychleji se množí, Bože, jako by ta chudoba je zbavovala rozumu a země se točí, ledovce odtávají, hladina moří stoupá, ten vlak ujíždí jako zběsilý a ví vůbec ještě někdo, kam a proč a co bude na konci, je-li vůbec nějaký?

Má milá, včera jsem koupil, těm mým kočičkám mlíčko, na té krabici je namalovaná kravička jak se pase na louce, nalil jsem jim, těm mejm miláčkům plnou misku a do toho jsem jim nadrobil dětské piškotky, jak to mají rády. No a dneska chodím po bytě a čichám, co tu tak strašně smrdí, šel jsem si nejdřív čichnout k výlevce, ale výlevka to nebyla a tak jsem se dočichal až k té misce a podivte se, místo zbytku mlíčka tam byla, no skoro se štítím to popsat, taková hnusná, odporně páchnoucí zalenkavá tekutina, že se mi chtělo zvolat, ach kam ses podělo ty bělounké voňavé mlíčko. Jojo, mlíčko zelený hnusný sajrajt.

Tak mi prosím řekněte, na tý krabici píšou TRVANLIVÉ MLÉKO, že se nestydí, takových peněz to stojí a kdo ví, z čeho to vlastně vyrábějí, člověku se ani nechce domyslet. No a vidíte, zase o starost víc, co já těm chuděrám budu dávat a tak se na mně nezlobte, že ze mě nevypadne něco veselejšího.

Moc Vás zdravím a těším se na Váš další dopis.

Váš Karel.

2010-01-03T10:32:00.000-08:00

2009-11-23T10:49:00.000-08:00

KOSMICKÁ SPERMÓZA

2009-10-23T15:20:00.000-07:00

KRASOPRD 5

2009-10-23T13:56:00.000-07:00

Vážený pane Stando.

Jak je vůbec možné, že v dnešní době, myslím tím v dnešní moderní době, kdy každý normální člověk, i když co je to vlastně normální, se v rámci svých možností snaží postarat sám o sebe, protože, co si budeme namlouvat, můj milej, dneska to ani jinak nejde a takové ty řečičky, s prominutím, ty bolestínské bláboly co vedete, má drahá, ani nevíte jak smutný život vedu, od té doby, co mně zemřela má nebožka, moje milovaná Bětuška, jde to se mnou už jenom s kopce, ano s kopce má drahá, a nevidím žádné světélko na konci toho tunelu, v koupelně se mi hromadí nevyprané prádlo, lednice je prázdná a z hospodské stravy mám jenom zažívací potíže, žaludek, slinivka, játra, tlusté střevo, všechno v jednom ohni, již pomalu nikam nevycházím, né, že bych se na to necítil, ale v důsledku toho, že vlastně nemám v čem, v šatníku mi z čistých věcí zbývá již jen pár kousků po dědečkovi, .........

Můj milej, buď jste na tom opravdu tak špatně, že ani nevíte, co píšete a nebo je to od Vás pěkně ubohá taktika. Tomu se říká mezi slušnými lidmi vydírání.

Víte, já nejsem žádná samaritánka a ještě pořád mám určité nároky a to nejen na chlapy, ale na život vůbec a to neříkám proto, že bych byla snad nějaká sufražetka jako některé ty ženušky, co se na jednu stranu tváří, jako že se jich ten věk netýká a docela bez studu se předvádějí jako kdyby jim bylo dvacet, ale když, nedej Bože, přijde na lámání chleba, rozklepou se jim kolena, jako třeba ta husa, moje vzdálená sestřenice Vlasta Jelínková, mimochodem bývalá žena toho továrníka a pojišťovacího magnáta, on to nebyl žádný troškař, koupil si hned několik ostrovů a nějaké fotbalové mužstvo a ochranku měl snad větší, než sám pan prezident, ale neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a tak buď snad omylem, nebo v záchvatu pomýlení smyslů, okradl nějakého kamaráda a nebo zapomněl dát včas nějaké to všimné, jednou ráno ho našli v garáži a představte si, že ho někdo uškrtil jeho vlastní kravatou, zrovna tou co jí, mimochodem dva dny předtím dostal

od jednoho vysoce postaveného politika a byly na ní ručně vyšité Hradčana se zlatem vetkaným nápisem“pravda vítězí“.

No a vidíte, ta jeho ženuška, ta čubka nestoudná se za pár týdnů oklepala a ačkoliv by se mohlo zdát, že po něm nic moc nezbylo, protože dlužil kde komu a vlastně se dá klidně říct, že všechno co měl, vlastně ani nebylo jeho a jen Bůh ví, jestli někdy vůbec něco měl, protože kdo nic nemá, tak o nic nemůže přijít, hlevně, že jsou tady ty kamarádíčkové milí, přátelíčkové z mokrý čtvrti, nějaký ten předseda vlády, ministr něčeho a pár kámošů, co spolu vexlovali tuzexový bony ve vinárně Beograd v Myslíkový ulici a dneska to tady docela celý, říděj z Kajmanských ostrovů, to se to umírá, jojo, takový jsou zaopatřený na několik kolen dopředu, protože nikdo neví, co je v těch papírech co jsou pěkně u ledu.

A tak snad jenom úplný blbec by uvěřil, že se mu nepodařilo pár miliónků někam zašít, a protože ta koza, tedy jeho manželka, docela zapomněla kolik je jí let, a že když se před těmi třiceti vdávala, už tenkrát vypadala nejmíň na čtyřicet, a že má jenom osm tříd základní školy, a že šaty, co měla tenkrát na svatbě, jsem jí musela půjčit já, protože oni tenkrát bydleli v takové mrňavé garsonce v paneláku a na nákupy chodila v teplákách, ale to se jí zřejmě nějak vykouřilo z hlavy, a tak se pustila na plné pecky do nového života, a byl to takový fofr, že to vypadalo jako na koňských dostizích, doslova v jednom trysku obrážela všechny večírky a mejdany, div že při tom nevypustila duši a přitom poletování a švitoření za sebou vláčela docela slušné stádečko takovejch těch mladejch otrapů, cucáků, co si myslí, že jim svět leží u nohou a veškerý náboženství a pokora se jim vykouřily z hlavy,

v ten samý moment, co pochopily, že život v nějaký pravdě a lásce je sakramentsky těžkej a složitej a tak si přihřívají polívčičku kde se dá a jak se dá, co naplat, že neviděj jak se v tom fofru řítěj tak akorát do pekla. No tak jo, jsou to takoví andělé zkázy naší blahobytný doby, co když jde do tuhýho, dovedou být tvrdší než skála, protože jim jde každý den doslova o život.

Měl byste vidět ten tanec, když jí konečně došlo, že na takové hrátky už nemá ani věk ani sílu a snad se v ní i něco zlomilo, nějaké to její lepší já a nebo závan stáří a ten neodbytný pach smrti, ze dne na den, poslala všechny nablýskaný otlemence do háje. A žádný jen tak obrazně.

Na nějakém večírku, uprostřed té největší zábavy, kdy dámám vadnou rysy, pracně nakašírovaný glanc odchází s potůčky potu a v oparu okouzlení ze své vlastní důležitosti, i ty nejotrlejší zapomínají na dosud dobře markýrovaného zdání dobrého vychování, kdy pánové si čechrají peří a přitom nenápadně oblinkávají květinovou výzdobu, kdy nastává ta pravá žeň pro senzace chtivé fotografy z bulváru, přesně v tom momentě, se postavila na stůl a rozmáchlým gestem servala z krku šňůry pravých perel a všechny ty platinové náramky a diamantové a rubínové prsteny a byla toho docela plná náruč a potom teatrálně slezla na mramorovou podlahu, s tím davem za zády dotančila ke dveřím toalet a před zraky všech je hodila do klozetové mísy a potom se otočila a těm lvům a lvicím salónú se podívala do těch jejich vykulenejchch očí a pravila: mí milí lokajové, běžte všichni ke všem čertům a třeba skočte za těma cetkama do hajzlu, končím, od zítřka nejsem pro nikoho doma a myslela to vážně, tak vážně, že i těm andělům najednou ztvrdly rysy, ale bylo to jenom takové plané gesto, protože, jak říkám, nakonec to byla ona, komu se začaly třást kolena, to, když zjistila, že ti mladí andělé, jí stačili během těch pár týdnů, během těch dostihů, okrást o všechno, docela o všechno, tak jak se dneska sluší a patří.

Netvrdím, že bych jí to snad přála, ale vždyť víte, jak to myslím, prostě a dobře, svému věku nikdo z nás neuteče, a tak co se mne týče, dávám si na sebe a na to málo co mi zbylo sakramentský pozor.

Drahý pane, vím, že od Vás mi podobné neštěstí nehrozí, ale já mám prostě k soucitu daleko, nezlobte se, ale na Vašem místě bych nejdřív probrala pořádně šatník a všechny ty Vaše zpozašívané spoďárky a ponožtičky bych hodila do popelnice, a jak píšete, i ty kousavé vlněné kalhoty po dědečkovi, co byste rád, kdybych Vám je krapínek něčím podfutrovala, a pak bych, na Vašem místě, šla do nějakého sekáče a trochu se tam oblíkla, určitě by to bylo pořád lepší, než ty Vaše starobou a plísní páchnoucí hadry a potom bych odjela aspoň na půl roku do lázní a to takových, co tam dají dohromady i mrtvolu a kde by Vám pod odborným dozorem vyčistily ty Vaše věčně ucpaný střeva a jak píšete, ty Vaše zahnívající vnitřnosti a to nemluvím o té plísni na nohách a bolavých kloubech a mezi námi, můj drahý, to by bylo, aby se tam na Vás neusmálo štěstí, vždyť tam většinou o nic jiného nejde a nějaká vdovička, když budete mít kliku, třeba i s chalupou a možná i s vykrmeným prasátkem, Bože, můj drahý pane Stando, běžte do toho jak Vám radím a pak když tak napište.

Vaše Blažena Smutná.

2009-10-23T13:46:00.000-07:00

KRASOPRD 7

2009-10-19T04:58:00.000-07:00

Má drahá,

děkuji za Váš povzbudivý dopis a o nic méně i za to, že jste mne nezatratila, tak jako jiní.

ze čtvrtého patra, já se v těch psích rasách nevyznám, ale bylo to něco mezi dogou a bernardýnem a ono to zvíře mělo nějaký problém s kočkama, prostě by to nejraděj sežralo všechny kočičky z celého Žižkova a nejspíš jich opravdu pár sežral, protože tady v okolí se pořád nějaké ztrácely a nikdo nevěděl kam.

No a jednoho večera, pamatuji si to, jako kdyby to bylo včera, těsně před svátkem svatého Jiří, bylo už docela teplo a dokonce možná víc než je v té době obvyklé. Víte, já bydlím v přízemí a v létě mám skoro celý den otevřené okno v kuchyňce co vede rovnou na takový zarostlý dvorek, je to tam samé křoví a sem tam nějaká travička a co je nejhorší, z horních pater tam některé partaje házejí kde jaký, s prominutím sajrajt, ale co naděláte, tak když si odmyslím ten smrad, tak je to přeci jenom kousek přírody a ty moje kočičky tam mají pré, je to taková jejich rajská zahrada, jenomže ten večer někdo nechal z chodby na ten dvorek otevřené dveře, a ten bernardýn křížený s dogou se zrovna vracel z venčení a najednou se té jeho paničce vytrhnul a jako ďábel utržený ze řetězu, se vyřítil na dvorek a ty kočičky, ty neviní tvorečkové, mazlíčci předoucí v posledních paprscích zapadajícího slunce, jako když do nich udeří hrom, v tu ránu zaujali bojové pozice a než se to hovado stačilo rozkoukat, než stačilo pochopit do čeho se to vlastně pouští, byl uprostřed nepřehledného klubka pištících, prskajících a drápajících šelem, těch mých holčiček, kočiček, ubohých tvorečků. Byl to děsivý masakr, jatka, že kde jaký americký horor, je proti tomu procházka rajskou zahradou a nebýt toho, že jsem ho k smrti nenáviděl, snad by se mi ho i zželelo, ale, a na tom si trvám, má drahá, tomu hovadu by v ten osudný moment mu nepomohl ani Pánbůh. Netrvalo to snad ani minutu, prostě na ten dvorek vlítnul plný sebevědomí, naprosto si jistý svojí převahou a i když nikdo neví, co se během té chvíle stalo, prostě sedm koček a jedna dělová koule, samý sval a šlacha a za minutu se po schodech plížil uzlíček pocuchaných nervů, hromádka mindráků, zlomená duše, jako by vám v něm prdlo nějaké perko, už se z toho nikdy nevzpamatoval - prázdný pohled, stažený ocas, prostě takovej cimrhunt, do kterého byste mohla kopnout a ten pes by ani neštěknul.

Dneska už mám jenom ty tři kočičky a z toho masakru je ta Lišejka ještě nemocná a tak nevím, ale jestli se něco nestane, ti parchanti je utrápí a co já s tím nadělám, když jejich táta, se netají tím, že má prý doma ve skříni docela opravdickou brokovnici a co může takový důchodce jako já, víte má milá, já už na to raději ani nemyslím, to víte, přízemí, vždyť mi sem může vlízt kdejakej pobuda, to jsou dneska lidi, že vás klidně v noci podříznou jako dobytče, nebo vám hodí do bytu nějakou bombu, a to nemluvím o těch malejch parchantech, protože naposledy chytili Šedivku a přivázali jí na ocásek nějaký dělobuch a ta chuděra, představte si, ona je totiž od té doby docela hluchá, no a divíte se, když jí to bouchlo rovnou za zadkem a ta chuděra se tak lekla, že v té hrůze běhala po stropě a při tom, jak skočila na ten lustr, co tu visí už od nepaměti, ten lustr se utrhnul a spadnul zrovna do té krabice, co jste mi v ní laskavě poslala ten štrúdl. Ono se těm prevítům řekne,- nějakej štrúdl, obyčejný kus listovýho těsta s jablkama, ale mě zbyly oči jenom pro pláč, taková škoda, on ten jejich táta dělá něco, jako že prodává reality a co si budeme namlouvat, v tom jsou má milá prachy, že se nám o tom ani nezdá a tak, když nakupujou tak nakupujou všechno ve velkým, co nějaký štrúdl, to jsou vám nákupy, že my bysme to nesežrali, s prominutím, ani za celej život a tyhle lidi to mají jenom na víkend, a schválně, zajedou tím svým bourákem až před barák, to není jedna taška nebo dvě tašky, ale třeba deset, aby všichni viděli, aby všichni čuměli, jak se jim dobře daří, to čumíte vy chuděrkové, kdo umí ten umí. Tedy má drahá, nerad bych, aby to vypadalo, že jim snad závidím, nakonec neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a zrovna včera říkali v krámě, že on má snad rakovinu prostaty, nebo slinivky, protože prý v poslední době nějak strašně zhubnul a vypadá nějak sešle, no a vidíte, to mu není ještě ani čtyřicet.

Ale co já Vás otravuji takovými hloupostmi, jenomže to víte, já už mám takový nějaký stigma, nevím čím to je, ale jiní lidé si pěkně vegetí, pěkně lehárko, gaučíček, nějaký ten televizní seriálek, hlavně žádné starosti, zajímá je tak akorát, co se děje v jejich nebližším okolí a jestli mají plnou ledničku a ráno, když otočí vypínačem, tak aby svítilo světlo a tekla voda a dělají dobře, jenomže se mnou je to úplně jinak, prostě se pořád trápím tím nezadržitelným děním co se odehrává kolem, vředy nevředy, prostě a dobře, stačí, že se občas podívám na televizi, nebo si přečtu noviny a na nespavost je zaděláno, ne né má milá, mně už dávno není pomoci, stačí zavřít oči a vidím ty tisíce hladovějících dětí, žízní umírajících zvířátek, lidí nezadržitelně přibývá a čím jsou chudší tím rychleji se množí, Bože, jako by ta chudoba je zbavovala rozumu a země se točí, ledovce odtávají, hladina moří stoupá, ten vlak ujíždí jako zběsilý a ví vůbec ještě někdo, kam a proč a co bude na konci, je-li vůbec nějaký?

Moc Vás zdravím a těším se na Váš další dopis.

Váš Karel.

KRASOPRD 6

2009-10-19T04:43:00.000-07:00

Má milá Blaženko,

to není fér, ne to není ani trochu spravedlivé. Žiju, jsem, dýchám, ráno, nebo spíš v poledne se probudím, snažím se být na živu jak to jenom jde, rozdýchávám tělo, zvedám hrudní koš, nahoru a dolů, hýbu všelijak tělem, ohýbám prsty na rukou, kroutím hlavou sem tam, pomalu otvírám oči, hýbu očima, vstávám, pomalu rozvážně, docela to jde, jsem zase tady, jako každý den, jako tolik dnů před tím, jako celý dosavadní život. Jdu pomalu k oknu a kouknu se ven. Krucinál, žádná změna, nic nového, nic co by mně nějak překvapilo. Za okny rachotí tramvaje a smradlavé auta a po ulicích chodí pošťačky co roznášejí složenky a upomínky. Pustím si tu zatracenou bednu, ani z ní už nesundávám tu háčkovanou dečku, co jí tam s takovou láskou dávala moje nebožka a stačí ty zvuky, ten nepřetržitej proud nesmyslů, lží a keců, jako když zvednete poklop od žumpy, ty kecy maj jedinou duchovní sílu, že se dokážou proměnit ve smrad, který mi zaplní celej kvartýr, je všude a nejde už ani vyvětrat. Je všude. Smrad. Vůně naší slavné postindustriální civilizace.

Rouhám se rouhám, já to vím, buď rád ty starej vole, že seš ještě na živu, ale Blaženko, chce se mi zvolat, já se s té zatuchlé reality, z toho bahna ničím neomezené hlouposti snad jednou a dost brzy, možná zítra jestli né už dneska, v tom lepším případě dočista zcvoknu, protože v tom horším, se nechám přejet tramvají nebo si koupím jed na krysy a namíchám si ho do nějký tý hnusný limonády, co zabíjí sama o sobě a nebo půjdu do nějakýho toho supermarketu a nevezmu si sebou buzolu a tak tam budu bloudit mezi těma regálama který jsou toho neužitečnýho balastu, až se docela úplně vysílím, a tím vysílením padnu mezi ty kečupy a sójový omáčky a bude dočista po mně.

No nic, může být a určitě bude i hůř, jenom nepanikařit, člověk to uvondání nesmí dát najevo, to je váš okamžitej konec, pěkně dělejte, že jste docela v pohodě, nemusíte se za každou cenu usmívat, na to nikdo ani nečeká, taky si všimněte, že ani ty mladý co jim dneska leží svět u nohou se taky neusmívaj, spíš se tvářej jen tak, docela neutrálně a i když, podle toho jejich extra nóbl značkovýho oblečení a těch kravatiček a nablízkanejch botiček a černejch kufříků, co maj vypadat že si v nich nesou celou výplatu a nebo nějaký důležitý akta, jó má milá akta, smlouvy, tajný spisy, se může zdát, že k tomu výrazu ve tváři, mají nějaké objektivní důvody. Snad mají, snad je to jenom takový profesionální vizáž, nicméně, co si budeme namlouvat, tvářej se většinou jako idioti. Prý, jsou to po většinou ekonomové, magisterští ekonomové, ekonomové a vesměs manažeři a nebo právníci. Dneska je každej manažer a nebo advokát.

V určitou hodinu jsou jich doslova plné ulice, jsou rozlezlí všude, pobíhají sem a tam jako mravenci, v poledne sedávají v kavárnách a mají před sebou ty mrňavý počítače, pracují a pracují a pracují a pijí při tom kávu a sem tam si jí bryndají do těch svejch notebooků a to pak vyskakují jako když je uštkne zmije a rychle tu kávu s těch kláves vylévají, protože by se ty klávesy slepily a venkoncem by byli bez možnosti pracovat a chatovat a facebookovat, byli by z nich najednou mrzáci, prostě byli by v hajzlu.

Chvíli mi trvalo, no chvíli, několik let, než jsem si na tyhle lidi, tenhle zvláštní druh lidí, zvyknul. Patří holt k tomuhle městu stejně jako ty všude se deroucí nablejskaný auta, ty obří svalnatý bouráky, co se tváří jako že nesmrděj a je fakt, že nesmrděj, ale o to je to horší, protože se tak jenom tváří. No jo, takový tichý nesmradlaví zabijáci.

Je to krása, ty zahrádky před každou hospůdkou, před každou kavárnou, ratanový křesílka, slunečníčky, lucerničky, truhíky s kytičkama, sedíte pod modrošedym nebem a dýcháte svěží večerní vzduch a když je nejhůř, když se začnete lehce dusit, máte sebou kyslíkovou bombu a takové ty decentní umělohmotné hadičky vám ten lahodný kyslík vhánějí rovnou do nosu a vedle vás u stolku, sedí dva krásný mladý lidi, zjevně ještě dýchaj jen tak pomocí svých svalů a neatrofovaných průdušinek, cpou do sebe polívku ze žraločích ploutví, protože jak se praví, je to dobrý na potenci a potenci ty mladí lidé zjevně potřebují a při tom se snaží tomu vietnamskému pniglovi, co se tváří jako Číňan, vysvětlit, že vzhledem k tomu, že včera hned po partičce tenisu šli kalit do nějakýho mexickýho klubu a mezi několika mnoha rumbama a vášnivejma tangama vychlastali flašku Tequli a nakonec skončili v dojížďárně na Jiřáku kde se dorazili flaškou pětiletýho wizoura a teď by si s dovolením rádi nechali poradit co s tou hroznou kocovinou počít, prostě hele ty žlutej kluku, chce to nějkýho vyprošťováka a ten hodný chlapec se stíhá jenom blbě usmívat, protože nerozumí ani slovo a nakonec jim přinese dvě velký sklenice piva, čímž učinil to nejrozumnější co mohl v dané situaci udělat a co by v dané situaci učinil snad každý svědomitý číšník světa.

Po žraločí polívce a po několika doušcích piva, je jasné, že nastal bod zlomu, s návratem potence se vrací i zdravý apetit, hele doktore, nedáme si na půl pečenou kachničku, to chce doktore kachničku, jako že kachnička je to jediný, co nám v tuhle pokročilou hodinu může spravit náladu a doktor se podívá na zápěstí a jak kouká tak tam nic nevidí, kurva kde mám ty rolexky a opravdu je nemá a doktor má po náladě, protože si nemůže vzpomenout kdy je měl naposledy, jako že kurva, ještě u těch mexikánů jsem je tutově měl, to vim sakra docela na jisto, no jo i když zas tak úplně na jisto to neni a nikdy nebude.

Tequla je prostě svinstvo a ty děvky, co se tam na nás lepily, do hajzlu, a to ten barman tvrdil, že ta jedna neni holka, ale nějakej kluk co se tak jenom tváří a voblíká jako ženská a hele doktore, vždyť ten kluk měl docela tutově kozy, to musim vědět, sakra, vždyť sem jí na ně šahal, no i když, kurva ta Teqila je fakt sajrajt a kdo ví jestli jsem ty rolexky vůbec měl na ruce...., nicméně poslední slova zanikla v houkání policajtský sirény, řítící se někam dolu k Míráku a tak jsem se nedozvěděl jak to s těma hodinkami skutečně dopadlo. V bombě mi už začal docházet kyslík a tak jsem zamával na toho vietnamského Číňana a v klidu zaplatil jednu kávu a vodu bez bublinek.

Jojo má milá, co jsme si holt nadrobili to si taky musíme sníst. Mohlo to být horší, ale taky o hodně lepší.

Moc Vás zdravím a doufám, že mi to vzdychání ve své velkorysosti odpustíte. Konec konců, už dávno po Vác víc nechci.

Mnoho krásných dalších dnů Vám přeje váš Pepa.

2009-06-21T15:37:00.000-07:00

EROTIKON VE ZVUKU KONGENIÁLNĚ NAČETL JIŘÍ LÁBUS

KRASOPRD 4

2008-08-28T12:10:00.000-07:00

Má milá Blaženko, chtěl jsem Vám napsat už dávno, ale však to znáte, život utíká jako splašenej, to není jako dřív, kdy se žilo víc lážoplážo, jako můj tatínek, to nebyl, prosím, žádnej bohém, ale normální úředník od státní správy a přesto, když ráno vstal, žádnej kalup a snídaně v poklusu, to si oblíknul na pyžamo svůj pruhovanej župánek a do vany si nechal týct vodu, voda je, holenkové, život a stejně tak slunce, kurva, slunce, to vopravdický na nebi, a tak dveře od koupelny nechal otevřený, protože miloval zvuk tekoucí vody a než se mu ta vana naplnila, stoupl si před otevřený okno, bydleli jsme tenkrát na Vyšehradě a měli nádhernej výhled na celou Prahu, a on tam u toho otevřenýho okna stál a jako vždycky, byl tím pohledem okouzlenej tak, jako kdyby to panoráma viděl poprvé, ach jo, vzdychal rozkoší, ach jo, to je nádhera, a kolikrát venku pršelo a nad Prahou se vznášel mrak smogu, ale tatínkovi to nevadilo a začal dělat svoje speciální „dechová cvičení“, která ho na vojně naučil jeden holič z Banské Bystrice, který se to prý naučil od nějakého ruského žida a mělo to mít nesmírně blahodárné účinky a asi taky mělo, protože tatínek se dožil osmdesáti dvou let v plný síle a možná, že by tu byl i do sta a možná i dýl, nebýt toho, jak sem v osmašedesátým přijeli ty ruský tanky, nějak se ho to dotklo víc, než se dalo tušit, nikdy se o politiku nezajímal, ale ty šedesátý léta ho dostaly, on byl v podstatě takovej ten čistej člověk, co věřil na přirozený dobro a tahlencta „internacionální pomoc“ mu doopravdy zranila duši, to nám ty svině neměly dělat, ale nejvíc ho zklamalo, že, jako kdybych to neříkal, už jako tolikrát před tim, se ten zbytek civilizovanýho světa na nás vysral, panenko Maria, copak ty volové nemaj tolik soudnosti a nechápou, že tedy tohle, ta do nebe volající sviňárna není jen naše potupa,ale že to je facka celýmu civilizovanýmu světu, že tohle je konec, konec celýho toho tisíce let trvajícího snažení, kurva lidi, vždyť vám všem právě zabili poslední zbytky naděje a vod teďka už to pude jenom s kopce a to pěkným fofrem, protože, on byl v tomhle ohledu o nějakejch pár let napřed a nejspíš tušil, kam až to všechno povede, a tak, pod dojmem těchle úvah, si umanul, že postaví v naší ulici barikádu, prostě kurva, je potřeba, vyslat do vesmíru nějakej signál, postavíme tady takovou mohylu, prostě něco, jako když stavěli v Egyptě pyramidy.
Na našem dvoře byla hromada starých cihel a všelijakého stavebního harampádí a on, představte si, vlastníma rukama to celou noc vynášel před dům, jenže, kdo to mohl tušit, že pod tou hromadou bylo zahrabaný tělo našeho souseda, co asi před deseti lety záhadně zmizel a všichni si mysleli, že vzal roha s cikánkou, co měla mít poprsí jako Lolobrigida a nohy jako Sofie Lorenová a všem, co znali jeho ženu, to přišlo docela logický a nejspíš proto , ho nikdo nehledal. Na druhou stranu, i když to byla dost nesnášenlivá ženská, tedy ta jeho manželka, nikoho by něco tak špatnýho napadlo, jenomže, ale to s tím už vlastně ani tak moc nesouvisí, byla to docela normální vražda, nejspíš jako už tolikrát předtím, běžná manželská hádka, zřejmě se trochu porvali, ona byla asi o hlavu větší, prostě žádný tintítko a tak to s nějakou tou fackou asi trochu přehnala a on, snad, jak prý ukázala pitva, měl nejspíš upadnout hlavou na hranu stolu, nicméně to nic nemění na tom, že to byl tatínkův nejlepší kamarád, bydleli tam celou dobu, v podstatě už od konce války a tak, i když z něj zbyla jenom kostra, to víte, deset let je deset let, tatínek ho i v tý měsíční noci poznal snad podle hodinek, co mu celou tu dobu zůstaly na ruce, a tak ho to najednou vzalo, že dočista zapomněl na barikádu a na tu potupnou okupaci a jako by ze dne na den, z hodiny na hodinu, ztratil zájem o život a všechno, co s ním souvisí. Dopotácel se nahoru do druhýho patra a poslední slova, co jsme od něj slyšeli, byly, tož kurva, dyk von ten kluk ležel celou tu dobu na dvorku. Za dva dni bylo po něm a to i přes to, že s úcty k němu, jsme s bratrem a ještě lidma od nás z ulice, tu barikádu, ten pomník jednoho naplněnýho života dostavěli a byla to krása a dokonce jsme na ní vztyčili Československou vlajku, jenomže on už to další ráno ani nedošel k oknu, aby se mohl pokochat pohledem na ni. V noci druhej den, pak přijel plnej náklaďák milicionářů a tu barikádu v tichosti rozebrali, úplně celou, do poslední cihly, ty šedivý krysy si dokonce přivezly košťata a malý smetáčky s lopatkama a říkalo se, že nám prej všem zachránili život, protože by to tam ty Rusáci všechno rozstříleli na maděru.
No, možná, že to tak mělo být, protože on tu dobu tenkrát strašně prožíval. On, představte si, začal číst všelijaký ty prokletý básníky, beatnickou literaturu a hipický hnutí považoval za pokračování husitství a ta myšlenka, že musí existovat nějaká střední cesta, něco víc než jenom honba za penězma, ta znovu objevená touha, nechat se inspirovat přírodou a jejími zákony ho tak nadchla, že ho nedokázalo odradit ani to, že s tím tenkrát, tady u nás, přišli vlastně bejvalí komunisti, protože on nevěřil na nějaký ideový bariéry, mýlit se je lidský a říkal, že není doba pro nějaký velký mesiášský činy, protože už v podstatě všechno bylo řečený, ale že nastal čas, kdy stačí slušnost a docela normální víra v člověka, a proto si zamiloval Dubčeka, a taky říkal, že tady nejde o žádnou revoluci, že vlastně nejde o nic novýho, ale že jde jenom o to bejt v pohodě a nekvaltovat, když vlastně nikdo pořádně neví, kam to s námi směřuje a tím s námi, myslel jako celej svět. Říkal, Pánbůh nám dal všechno, abysme mohli bejt v pohodě a to, že nejsme, je jen proto, že neumíme pořádně dejchat, to je základ všeho a tím, jak dejcháme, většinou blbě, jsme pořád ve stresu a unikaj nám ty podstatný věci, a tak to v čem žijeme, je důsledek špatně prokrvenýho mozku a dobře prokrvenej mozek je nástroj, kterýho by nikdy nenapadlo, podřezávat si větev pod vlastní prdelí. To už se asi nikdo nedoví a je to dneska docela zanedbatelný fakt, jestli pan Dubček, pěstoval dechová cvičení nebo ne, fakt ale je, že to byl asi doopravdy slušnej člověk a to byla nejspíš jeho a konec konců nás všech, smůla, protože víte stejně dobře jako já, takový lidi nemaj v politice šanci a bylo to tak vždycky a asi to tak i bude nadále. Slušnost, ta se od jakživa považuje za slabost a dneska to platí dřív než kdykoliv jindy, a na týhle jediný důležitý myšlence můj tatínek stavěl, je úplně jedno, jestli jste vlevo nebo vpravo, všechno záleží na tom, jak moc je ten nebo tamten prodchnutej láskou a do jaký míry je schopnej s tím žít, a to bez ohledu na to, že po většinu života bude za blbce. Má drahá, já vím, že to pro Vás nejsou žádný novinky, vždycky jsem si Vás vážil za tu vaší lidskou přirozenost, mně bude za pár dnů celejch sedmdesát, dechový cvičení nepěstuju, jak víte, tak jsem od svejch patnácti dost náruživej kuřák, a tak né, že bych to párkrát nezkusil, ale kór po ránu jsem rád, že vůbec dejchám, nějaký prudší pohyby a pobyt u otevřenýho okna by mě nejspíš zabilo, a tak ty zbytky zdravýho rozumu udržuju jinejma metodama, když to na mě přijde,vytáhnu ze sklepa kolo a pozor, není to žádná stará plečka, v tomhle směru držím krok s dobou, koupil jsem si ho sice v bazaru, ale je skoro jako nový, se vším všudy, horský převody, odpružená vidlice a řídítka, co se daj různě zvedat, akorát jsem si nechal vyměnit sedlo, protože to, co tam bylo, mi dělalo z toho mýho hubenýho zadku fašírku, a jak teď bydlím na Žižkově, mám to slabých deset minut na Libeňský ostrov, kde přejedu na druhej břeh Vltavy a tam se dám podle břehu do Troje a klidně, podle počasí a nálady, jedu v pohodě až do Kralup. Cestou mám několik pravidelných zastávek, podél řeky vyrostly za těch pár let, co tenhle národ propadnul cyklistice, pěkný občerstvovací stanice, začíná to ještě před Trójou, kde si kousek od břehu postavil stánek jeden dědula, myslel si, jak si snadno přivydělá k důchodu, prodává tam točený pivo a párky v rohlíku, jenomže netušil, že když se udělá pěkně, tak je to nábřeží plný žíznivejch lidí a to by byl zápřah i pro mladýho kluka, celej den točit jedno pivo za druhým, sluníčko vám pere na hlavu a lidi dovedou bejt v takový situaci netrpělivý jak koně, a tak jsem tam nedávno zažil situaci, že jsem stál v horkem trochu přecitlivělý frontě a přede mnou si nějakej pán dal párek v rohlíku, a jak mu ho ten dědula podával, ten páreček byl tak o deset centimetrů delší než ten rohlík a ten pán, určitě to nemyslel ve zlým, spíš chtěl nějak odlehčit tu nervózní atmosféru, povídá, pane, ten rohlík je nějakej krátkej a to vám byl nejspíš ten moment, kdy i taková blbost spustí řetězec nekontrolovanejch činů, ten dědula, nejdřív celej zbrunátněl a

v tom, jako by v něm vybuchla sopka, začal řvát, já vám dám krátkej rohlík, ten rohlík je akorát, ale ten párek je dlouhej a jak se tak strašně rozčílil, nejdřív ten rohlík i s tím párkem mrsknul na zem, popadnul celej ten nerezovej trn, co se na něj ty rohlíky narážej a toho překvapenýho pána začal honit po tom nábřeží a řval, že jestli se mu to nelíbí, že von mu tu rozžhavenou štangly vrazí do zadku a až ho tam bude mít, pustí do něj sto osmdesát voltů, a ten člověk si nejdřív myslel, že si dělá legraci, ale pak pochopil, že to myslí docela vážně, sedl na kolo a vzal do zaječích a dědula, jak byl v ráži, tak ten trn na rohlíky mrsknul do Vltavy a přitom pořád křičel, že ten rohlík byl akorát, a že komu se to nelíbí, tak ať se de vycpat a v tom rozčílení se vrátil k tý výčepní stolici a nejdřív, čert ví kde se v tom houžvičkovi vzala ta síla, vytrhal z ní nejdřív ty pípy a pak jí povalil na bok a začal jí vší silou tahat k tý řece, já vám dám krátkej rohlík, jó chlastat se vám zachtělo, pivečko lejt do břicha, hovno a to už jen chroptěl jako raněný zvíře, dokud sem živej, už nikomu nenaleju ani kapku. Snad by ten výčep do tý řeky dotáhnul, ale to už se ho ujali dvě starší dámy, a jak to takový ženský uměj, nějak se jim ho podařilo uchlácholit a nakonec tam seděl, mokrý ručník na hlavě a po tvářích se mu kutálely slzy ponížení a studu a i těch pár troubů, co se do tý doby smálo, se najednou otočili zády a bylo na nich vidět, že se tak trochu stydí a jeden z nich si jen tak pro sebe brblal, doprdele chudák dědek, vždyť to horko by zblblo i vola.

Když jsem tam jel za tejden, dědula tam čepoval, jako by se nic nestalo, pořídil si velikej slamák na hlavu a když jsem tam zastavil, všimnul jsem si, že ty dvě dámy, co se ho posledně tak milosrdně ujaly, tam vesele švitoří a tváří se jako by tam byly od jakživa. Pod starým proužkovaným slunečníkem přibyly dva stolky s vyšívanejma ubrusama, okolo pár skládacích židlí a dokonce na malém stolku stálo rádio a ze dvou reproduktorů se linula taneční hudba, to pivo ten dědula čepoval né do plastovejch kelímků, ale do poctivejch skleněnejch půllitrů a ty půllitry omejvaly veselé dámy s cinkáním v umělohmotném dřezu, obě měli bílý zástěry a místo párků v rohlíku, mazaly chleby domácím škvarkovým sádlem, a pod skleněným poklopem trůnily olomoucký syrečky a ve skleněný lahvi se skvěly vokurčičky. Šlo jim to pěkně od ruky a při tom všem se pořád smály na plný pusy a ta jedna volala lidičky zlatý, to je vod tý vody vzdoušek, co, to si musíte pořádně vychutnat a obě při tom začaly dejchat, že se jim poprsí zvedalo až k bradám a při tom máchaly rytmicky rukama do stran, a bylo to tak sugestivní, že my všichni okolo, jsme začali zvedat hrudníky a nasávat ten vzduch od řeky, co páchnul trochu rybinou a všichni cejtili, jak tam panuje příjemná domácí pohoda, že jsem si, jen tak mimoděk, vzpomenul na mýho tátu, jak stál u toho okna a pěstoval ten svůj ranní rituál a konec konců i na pana Dubčeka, protože jsem přesvědčenej, že takový řešení situace by se jim oběma nejspíš líbilo. No abych se vrátil k mé maličkosti, sem tam si dojdu s pár stejně starejma dědkama zahrát kulečník, nebo si zahrajeme mariáš, máme takovou oblíbenou hospodu, žádnej pajzl, docela příjemnej podnik, přes den tam chodí místní a večer tam hrajou všelijaký kapely a chodí tam hlavně studenti, hajzlíky jsou čisťounký a navoněný a my tam při tom vedeme takový ty nezávazný řeči, občas zabrousíme i do politiky, ale ono není zase až tak moc co povídat, většina z nás si myslí to samý, že ten rozjetej vlak už stejně nikdo nezastaví, a že ten Velkej Výhybkář nahoře ví až moc dobře, co dělá a nějaký otytulovaný ekonomové na tom nic nezmění a jestli někdo tvrdí opak, tak zatraceně kecá. Moc Vás zdravím, naposledy jste psala, že je s Vámi všechno v pořádku, a tak doufám, že se v tom ohledu nic nezměnilo, každopádně, kdyby cokoliv, tak dejte vědět, já vím, že jste byla vždycky soběstačná, nicméně, co si budeme povídat, ženská není chlap, a tak v případě nějakýho problému se ozvěte. Váš Richard

2008-04-12T14:58:00.000-07:00

krasoprd 1

2008-04-12T03:36:00.000-07:00

Tak Vás zdravím můj milej Fanoušku,

jsem ráda, že jste si po letech vzpomenul na tu starou bábrdli, jak píšete, no, né že bych se na to necítila, ale stejně to zní hrozně. Konec konců, ani vy jste za ty léta určitě neomládl a protože už tenkrát, co jsme se viděli naposled, jste vypadal jako starej kozel, umím si představit i bez té fotografie tu spoušť, co na Vás ty léta způsobily, ale co, vypadá to, že jste tím věkem, když nic jiného, krapínek zmoudřel a tak, když už píšete, že jste dokonce přestal číst noviny a koukat se na televizi, je vidět, že se z Vás nakonec stává docela zralý muž.

Víte, mně chvilku trvalo, než jsem si vůbec vzpomněla, co že mně na Vás tak vadilo, že jsem Vám tenkrát a to už je nějaký pátek, přestala psát, ale potom jsem vyhrabala pár Vašich posledních dopisů, víte, já jsem přesně ten typ co nic nevyhodí a tak jednou až natáhnu brka, tak ty, co to budou po mně tady vyklízet, mně nejspíš proklejou až do horoucích pekel, ale co, kdyby to byla jediná moje neřest, tak by to se mnou nabylo tak zlé a tak jsem tu krabici z dopisama od Vás, vysypala na zem a musím říct, že jich byla pěkná hromádka a víte co, hned mně udeřil do nosu takovej ten hnusnej cigaretovej zápach a tak doufám, že jste toho odporného zlozvyku nechal, no a protože jsem si je od začátku číslovala, snad jako bych tušila, že se to bude jednou hodit, sebrala jsem posledních deset a tak trochu se do nich začetla. No nic ve zlém, netvrdím, že to byly samé bláboly, ale tak nějak, jak vás ta samota a zoufalá snaha nějak se s tím vyrovnat začaly válcovat, docela jste začal ztrácet soudnost a co víc, hlavně Váš dosavadní smysl pro humor.
Mně se taky rozprchly děti do celého světa a dokonce o tom nejstarším už nejmíň pět let nevím vůbec nic, naposledy se ozval od někudy z jižního Walesu, kde snad žil s nějakejma cikánama, jenomže, tam pořád ještě cestují sem tam a tak kdo ví kde je mu zrovna konec, akorát, na rozdíl od Vás, určitě bych nehledala útěchu zrovna v tom, že bych se začala plíst politikům do řemesla a už vůbec, že bych se naivně domnívala, že se v tom jejich počínání dá najít nějaká logika, nějaké vyšší cíle a v neposlední řadě, jak jste se ráčil celou tu dobu domnívat, snad dokonce nějaký náznak snahy o zlepšení něčího života, s vyjímkou jejich vlastního, tak to prrr můj drahej, to je jenom ztráta času a drahocenné energie. No, párkrát jsem Vám to naznačila, ale vy jste byl celých těch šest let jako pominutej a né jen, že jste to nechtěl slyšet, ale nakonec jste těmi blbostmi začal otravovat i mně a tak když jste mně tenkrát pozval na předvolební mítink nějaké té strany, co tenkrát kde koho oblbovala svými pravdami a do nebe volajícími cancy o vlastní výjimečnosti, včetně ublemtaných keců těch jejích osvícených vůdců, těch velkohubých inženýrů lidských duší, co ještě dřív než propadly bezmezné lásce k penězům, propadly bezmeznému okouzlení sama sebou a představě o vlastní důležitosti, ne né můj milej, prostě jsem si řekla, že Vás nechám krapínek vychladnout a přitom, jak se ukázalo, jsem oprávněně věřila, že jestli se vám ten zápal nevrazí někam na játra, tak se s toho časem vylížete, jako už tolik jiných před Váma.
Píšete, že jste se stal nějakým jednatelem pohřební služby, přičemž jsem pochopila, že Vás to ohromně obohacuje a baví a dokonce jste mi poslal fotku, jak máte na sobě ten černý ceremoniální obleček, na hlavě cylindr a podle toho jak se vážně tváříte, chápu, že slavíte v této profesi úspěchy.
Můj moravský strýc z maminčiny strany, byl pojišťovací agent a největší úspěchy slavil na poli životního pojištění, přesto, že původně všechno vypadalo, že z něj bude úspěšný sportovec, nebylo sportovní odvětví, které by mu nešlo, v zimě lyžoval a krasobruslil, v létě hrál se slečnama tenis, pěstoval lehkou atletiku, vesloval, nicméně nejvíc vynikal ve skocích do vody a všichni okolo něj se shodovali, že je vskutku krásný mladík a on si na tom dost zakládal, konec konců jak by ne protože moc dobře věděl, že krásných mladíků, není nikdy dost, jenomže krása a cudnost, to tak nějak nejde moc dohromady, no však to znáte, krásné slečny, mnoho slečen a drahé oblečky, a to všechno něco stojí a on věděl jak na to, a tak už několikáté léto před užaslými návštěvníky Moravského krasu, skákal po hlavě do té šílené jámy, do punkevní jeskyně Macocha, bylo to jeho parádní číslo, jako spanilý Apolón proletěl těch sto metrů výšky a zapíchnul se jako šíp do ledové vody říčky Punkvy a mněl s tím velký úspěch a nejen, že mu to docela vynášelo, ale každé léto se mu pomocí týhle exhibice podařilo zlomit nejedno dívčí srdce, nicméně ten nešťastný rok, nějaký škodolibý turista a možná zhrzený milenec nebo nešťastný tatínek do něj strčil ještě dřív než se stačil k tomu skoku připravit a on, místo elegantní šipky, chytil ve vzduchu nějakou turbulenci, všelijak se v tom vzduchu zamotal, až nakonec do té vody dopadnul tak nešťastně, že když ho vylovili a dovezli do nejbližšího špitálu, ukázalo se, že tím nešťastným spíš pádem, než skokem, si způsobil několik vřetenových zlomenin obou končetin, odtrženou ledvinu a vyražený dech což mu vlastně zachránilo život, protože se alespoň v tom leknutí nenadechnul vody. Když ho pustili do domácího ošetřování, vypadal víc jako nějakej genetickej naschvál, víc, jako cirkusová zrůdka, než krásný sportovec a je úplně jedno, jestli v tom špitále si s takovým úrazem nevěděli rady a nebo, to tak nějak mělo být, prostě a dobře se to stalo. Obě ty polámané nohy měl úplně obráceně, tak, že paty byly vepředu a špičky, jak jinak než vzadu a přitom, jak se mu odtrhly ty játra, tak mu na dosmrti, zřejmě z té prasklé žluči, zežloutla kůže, docela po celém těle.
No a vidíte, jiný člověk by se s toho nikdy nevyhrabal, ale on místo aby propadnul nějaké sebelítosti, místo aby nad sebou zlomil hůl, tak to ani náhodou, prostě si s toho neštěstí uděl úspěšnou kariéru a s plnou vervou se pustil do pojišťování. Když ho lidi viděli, došlo jim, jak křehká, je ta naše lidská existence a pomíjivost světských radovánek a tak když jim ještě barvitě popsal ten svůj nešťastný pád a jak když letěl tím vzduchem, cítil, že je to jeho osud, že do té doby žil prázdný a nemravný život a že to byla vůle Boží a když nakonec zul svoje botky, takové ty nejdražší italské drahé lakýrky, a následně sundal i nailonové ponožky a ti lidé viděli ty paty vepředu a palec a ostatní prsty vzadu a on schválně s nima zahýbal, aby viděli ten zázrak, tak ženský většinou tiše vzlykali a nakonec i otrlí chlapi pokyvovali hlavami a kroutili si kníry a nakonec mu podepsali cokoliv.

No vidíte Fanoušku, co všechno se mi vybavilo, když jsem Vás viděla na tý fotografii a hned mi bylo jasné, že ten váš vzhled, ta vaše vizáž k tý funebrácký uniformě pasuje, jako kdyby jste se v ní narodil. Doufám, že mi tu mojí upřímnost nebudete mít za zlý, konec konců, už to, že Vás to baví je po těch letech tápání jistě velká satisfakce a věřím, že po tom poblouznění a politickym harašení jak píšete, že dneska, když vidíte na vlastní oči, jak i ty největší hvězdy našeho veřejného života, v tý vypolstrovaný rakvi vypadaj jako docela normální lidský mrtvoly, titul netitul a ať už to byl za živa několikanásobný profesor a nebo do té doby neodstranitelný člen nějaké hornídolní komory.
Tak Vám přeju, ještě hodně šťastných pohřbů a dokonce, až budete pohřbívat nějakého toho významného politika, vůbec se nebudu zlobit, když si na mně vzpomenete, ráda si to s Vámi vychutnám.
Moc Vás zdravím vaše Blažena.

krasoprd 2

2008-04-09T18:19:00.000-07:00

Milá přítelkyně,

omlouvám se, že jsem Vám tak dlouho nenapsal ani řádku, to víte, bývaly doby, kdy si důchodci jako my mohli užívat stáří, když na to měli, myslím teď spíš na fyzičku než na prachy a řádili mnohdy víc než
za mlada.
Mí rodiče a dej jim Pánbůh šťastné nebe, chodily tancovat dokud jim nohy sloužily a co se ještě najezdili lyžovat na hory a celé léto se povalovali na Žlutý plovárně a ten rok, co maminka klempírovala celé léto se žlučníkem, zbalil tam tatík nějakou o dvacet let mladší redaktorku, a když se maminka uzdravila, měl co dělat, aby se jí zbavil.
Ale co si budeme vyprávět, dneska musíme honit korunky jak se dá, a makat, dokud nezačneme, s prominutím, rejt držkou zem a to není fráze, však to dobře víte, co jen dá běhání, aby si člověk udržel alespoň to málo, co si naivně myslí, že je potřebuje k naplnění představy důstojného života, ale s tím, má drahá, nic nenaděláte, protože přeci dne žijeme v tý společnosti hojnosti, a že v dnešním globalizovaným světě vypadají naše mladistvé ideály, ta urputná snaha o hledání smyslu života, jako puberťácké blouznění.
Pravda, já vím, že s ohledem na Vaší bohémskou minulost a Vaše zarputilé angažování se v revolučních dobách šedesátých let, víte líp než já, jak je tenhle život cestou do pekel, nic naplat, ten původní smysl života, v který jsme celý život věřili a před námi naše rodiče a před nimi jejich rodiče, se nám vytratil kamsi do říše pohádek.
Já jsem ten poslední, na koho by si ti břídilové co se tváří, že řídí tenhle svět, mohli vyskakovat. Zatím se umím o sebe postarat a to by bylo, aby ti mladí cucáci na nás starý pardály zkoušeli nějaký ty jejich sociální experimenty. Že to dá hold honičku a na tanečky pak nezbejvá síla, to dá rozum, ale na to, aby byla fyzička a jasno v hlavě, si ještě čas udělám.
Zrovna dneska, jsem si byl ráno zaběhat ve Stromovce, mám to kousek, vlastně hned za rohem a, i když ráno bylo ještě dost zima, ale jinak nádherně a když uvážíte, že vlastně posledních čtrnáct dní propršelo, tak by bylo škoda toho nevyužít a nevyběhnout ven. Dal jsem si rovnou to nejdelší kolečko, začínám vždycky u hospody Na slamníku, určitě jste tam musela někdy být a jestli né, tak Vám slibuju, že Vás tam někdy vezmu. Je to slavná vejletní hospoda a světe div se, za posledních padesát let se skoro nezměnila. Vezmu to tou spodní cestou doprava, jako směrem k Planetáriu, bývá tam spousty pejskařů, a tak si musím dávat pozor, aby mě některá ta bestie nevyjela po nohou, protože, však to znáte, dneska lidem nestačí jenom nějaký obyčejný oříšek, kdepak má milá, dneska jsou v módě všelijaký ty obří potvory, značkový mašiny na trhání lidí, uslintaný mastodonti, co o nějaký disciplíně nemají ani páru a ty jejich pánečkové a paničky jak by smet. Když se těm monstrům zachce chutného lýtka nějaký tý nevinný oběti, plápolají ty jejich pánečkové za nima jako hadry ve větru a není to tak dlouho, co jedna taková přerostlá potvora, pokousala pana profesora Rybáka, jednoho veleváženého občana z naší ulice a to tak, že mu nakonec po měsících utrpení, museli tu pokousanou nohu amputovat rovnou
pod kolenem a majitel toho psího zabijáka si myslel, že to snad spraví nějakých pár tisícovek, co mu poslal po svým šoférovi, ale to se pro jednou sakramentsky spletl, protože syn toho profesora má ženušku, mezi námi takovou už životem opotřebovanou couru, co našinec by se jí nedotkl ani nohou od židle, která před tím pár let sdílela lože s jedním dneska vysoce postaveným politikem a zřejmě na něj z tý doby něco věděla, každopádně díky tomu, si nejspíš mohli dovolit, toho rozhazovačnýho pejskaře pěkně postrašit. Zřejmě si chudák myslel, jak to má všechno posychrovaný, ale koneckonců, to je taková nemoc těchhle novodobejch mocipánů, protože, když na to příde, každej má máslo na hlavě a tak hold taková blbost, jako posílat úplatky po svým šoférovi se může minout účinkem, kór když druhá strana má na to jiný názor a může si dovolit vyhrožovat kontrolou přímo z Ministerstva průmyslu, a tak ten pejskař nakonec zkrzeva ty pochybnosti o vlastní poctivosti se dlouho nekroutil a ve finále z něj nakonec vypadlo pěknejch pár miliónů díky čemuž syn toho pokousaného pana profesora, si i tou svojí opotřebovanou ženuškou vozí zadek v docela novým stříbrným mercedesu a profesůrek, co i předtím pokousáním díky předchozímu neřestnýmu životu sotva lezl, má luxusní elektrický pojízdný křeslo celý znerezu, s koženým polstrováním, halogenovejma světlama a blinkrama vzadu i vepředu a prohání se na tom vozejku jako na závodní formuli po Stromovce, jako nějakej Fitipaldi.
Za planetáriem to vezmu doleva, na tu cestu, co vede k té lávce do zoologické zahrady, tam běžím podél Vltavy, a když je tak krásně jako dneska, tak máte pocit, že jste někde v jižní Francii, na lavičkách vysedávají mladé maminky a co si budeme namlouvat, to je motivace, člověk ani necítí, jak mu začínají těžknout nohy, takže když doběhnu k té bývalé mlýnské stoce, začnu si jen tak zlehýnka vyklusávat a pomalu přejdu na volnou chůzi, abych, než dojdu tím mírným stoupáním před dům, krapínek vychladnul a zklidnil dech.
Dneska jsem u nás před domem potkal pana doktora Švejdu, chodíme spolu občas na tenis a pak si většinou zajdeme na pivínko, on je to takový stárnoucí seladon, v podstatě takovej tak trochu přitloustlej prďola, co si pořád myslí, že se svět točí jenom okolo pěkných ženských zadků a jeho nažhaveného libida a přitom ví sám nejlíp, jak to s ním vypadá, tedy s prominutím, kdo jiný než doktor, by měl mít o těch, želbohu přirozených a nevratných tělesných pochodech, vědět víc, než právě on. Nerad to říkám, ale jen tak mimochodem, to že během jednoho setu jde třikrát na záchod, vypovídá o všem, a tak uznáte, že ty jeho řečičky o ženských není potřeba brát moc vážně.
Ona je to vlastně taková politováníhodná figura a nejspíš sám sebe vidí jako úžasně vtipného vypravěče přímo k sežrání, tak se rád poslouchá a když zrovna nemluví o sobě, má pár takovejch, no mírně řečeno, někdy dost dementních historek pořád dokola, ale málokdy se dá tomu jeho zapálení a vypravěčskýmu talentu odolat. Nejdřív jsme asi čtvrt hodiny krafali před domem a nakonec mě přemluvil, že jsme zašli na kafíčko do kavárny na rohu, do takové studentské špeluňky, ale nic naplat, ty mladý holky, co tam dennodenně vysedávají, jsou lepší lék na stáří, než nějaký chemický hormóny a dělají tam docela dobré kafe a za barem se točí většinou studenti, co se ještě nenaučili okrádat.
Jak jistě víte, já už nekouřím dobrých šest let, ale náš pan doktor hulí jako fabrika a po každým šluku chrchlá jako o závod, tvrdí, že tím posiluje břišní svaly, nicméně, je to jeho věc a jeho pajšl a na to, že celý život pracoval na plicním je z podivem, jaký si přitom pomalým umírání zachovává optimizmus.
Schválně vybral stolek hned vedle takovejch mladejch kůzlátek, holčiček, co maj zapálený lejtka od jara do jara a sotva jsme dosedli, začal mlít, nejdřív jen tak, že jako potichu, ale za chvilku už tím svým burácivým chraplákem, brilantně ovládal celý lokál a nejen hlasem, ale i gesty a hlavně takovými těmi pohledy, co si zjišťoval reakci v lokále, víte příteli, já vypadám jako samotář, co nemá rád lidi, ale v podstatě pocházím z dost rozvětvené rodiny, a přitom mě bral okolo ramen a dělal, že hovoří jen ke mně, ale už to začínalo být normální divadlo pro všechny, a mimo jiné mám v rodině sestřenici, vyprávěl, která od malička trpí strašně na chlapy, a protože čert ví po kom, je to taková zrzka zrzavá, bude to s ní asi pěkná, s prominutím, řachanda, a to už všechno vyřvává na celý lokál, no a tak není divu, že za ten svůj dlouhej život utahala hezkou řádku chlapů, a tak pomalu rok co rok, tu byl nějakej novej manžílek nebo alespoň milenec. V rodině se to už bralo jako taková celkem normální samozřejmost, a tak, když si v pětapadesáti nabrkla toho známýho herce, co v tý době hrál ve všech těch nablblejch televizních seriálech samý těžký váhy, prostě první milovník se vším všudy, co jeho fotky zdobily titulní stránku kdejakého obskurního plátku a nikomu nebylo divný, že byl minimálně o patnáct let mladší, a taky se tak nějak považovalo za normální, že tenhle profesionální plejboj, se po roce manželství začal tak nějak vytrácet, prostě najednou, jako kdyby mu docházela pára nebo začínal mít vybitý baterky. Nejdřív, začal obcházet doktory, ale co vám mám povídat, kdyby se poradil se mnou, nalil bych mu čistého vína, tam nemohlo bejt žádnejch pochyb, že veškerá moderní medicína je na naší náruživou sestřenici a její sexuální apetit krátká, a tak nakonec skončil v rukách všelijakejch šarlatánů a léčitelů všeho druhu. Nemusím Vám vyprávět, že v tom jeho úpadku neměla prsty jenom sestřenka, ale to víte tyhle bohémové, narodí se jako bozi, žijou jako bozi a myslí si, že jim to zůstane až do smrti, potoky chlastu, kartóny vykouřenejch cigaret, desítky kafí denně, to nemůže vydržet nikdo.
Teď nemluvim jenom jako doktor, ale jako praktik, taky nejsem žádné neviňátko, když hold si chce chlap udržet výkonnost co nejdýl, musí se řídit i rozumem a při těch moudrých větách se významně rozhlížel po těch hyhňajících se studentkách, to chce disciplínu, žé, a hlavně všeho s mírou, a přitom si dal si takového šluka, že se rozkašlal nejmíň na minutu, no, nakonec narazil na nějakého ukrajinského léčitele, co já vím, někdy to pomůže, tyhle lidi a nerad to říkám, umí věci, že se nad tím zastavuje rozum a to říkám jako vystudovanej doktor s čtyřicetiletou praxí, no a ten ukrajinec ho měl zbavit závislosti na tom zatraceným kouření, prostě nějak mu v tom mozku to kouření vymazat, ono to opravdu někdy funguje, ale to víte někdy nepomůžou ani čáry. Náš milej chřadnoucí plejboj měl obrovskou výhodu, jako všichni tyhle bohémové, věřil spíš na zázraky, než na moderní medicínu, a tak si napěchoval kapsu, jak mu někdo poradil, burskejma oříškama, protože to vím podle sebe, kouření je víc o tom, co dělat s rukama, než o samotným nikotinu, je to vlastně závislost spojená ještě s tímhle dost nešťastným tikem, a tak ty oříšky mu měly usnadnit ten přechod od kouření k nekouření.
Po dvou hodinách resetování mozku vyšel na ulici a nejspíš ho ovládala euforie z představy toho budoucího zázraku, ten nejspíš úžasný pocit nově nabyté svobody, šel po ulici, možná, že si i tiše zpíval, měl nejspíš pocit, že je zase Bůh, leč ouha, zrovínka kousek od Národního divadla, snad že v tom byla nějaká hloupá osudová symbolika, šáhnul do kapsy a nacpal si do pusy plnou hrst těch zatracenejch buráků a než je vůbec stačil rozkousat, nejspíš z návalu radosti a krásy daného okamžiku, se silně nadechnul, určitě to měl být takový ten vdech vítězný, snad přitom i zvednul ruce do výšky, ach Bože život je jedna velká nádhera a v tu chvíli mu vlítly buráci rovnou do hrtanu a ten, jak víme, nevede do žaludku, ale rovnou do plic, a to je malér, protože v takovém okamžiku se tělo brání, do plic patří vzduch a nic jiného, když má někdo štěstí a neudusí se hned, měl by zprvu následovat takový ten záchranný, křečovitý kašel a ten způsobí většinou uvolnění a zdravý člověk se při tom maximálně zapotí a v horším případě zaneřádí vykašlávanými drobky partnerčin výstřih, horší je, když má dotyčný smůlu a drobky jsou příliš velké a jako v tomto případě, nešťastník se zákonitě začíná dusit a když v dosahu není nikdo, kdo by ho pořádně praštil do zad a nebo někdo, nejlépe promovaný lékař, kdo by měl odvahu udělat modrajícímu pacientovi do krku pořádnou díru, jak říkáme my doktoři, provést na pacientovi zákrok zvaný tracheotomie, je průšvih a u naší celebrity bylo nejhorší , že poblíž stálo hejno čumilů, co si neodpustilo poznámky jako, podívejte se na něj, ty herci se dneska vožíraj i v pravé poledne, no, to víte pani, to maj z tý slávy, ta jim leze na mozek, tenhle toho musel vychlastat celý kýbl, no fuj, vždyť se podívejte jak z toho pití je celej zmodrej, no a to byl ten moment, kdy mu ty školačky doslova visely na rtech. Slastný pocit naprostého vítězství.
No přátelé, když uvážíme, že to musely bejt asi poslední slova, co ten chudák slyšel, i když vám můžu přísahat, že většího vola jsem v životě nepotkal, Bůh je mi svědek, že takhle blbou smrt jsem mu nepřál a z hluboka se nadechnul cigaretovýho dýmu, obrátil oči k nebi a ten smradlavej kouř vypouštěl v malejch obláčcích k začouzenýmu stropu a ty kůzlátka od vedlejšího stolu
na něj čučeli s otevřenými ústy, protože takovou kravinu asi v životě neslyšeli.
Ale abych mu nekřivdil, tenis hraje dobře a na to, že je levák a ten můj proslavený bekhend musí všelijak obíhat, dává mi většinou do těla víc, než kdejaký mlaďoši, co držej raketu jako lopatu, hlavně, že maj na sobě ty značkový hadříky a boty za čtyři tisíce.

Já vím, že nemáte ráda dlouhý řeči natož pak dopisy, no snad jste to dočetla
do konce a nevadilo Vám, že píšu, jak mi zobák narost.
O Velikonocích s Vámi počítám, stejně jako vloni pojedem, předpokládám, zase na kolech na Vysočinu, jenom aby bylo počasí.

Přeju Vám krásný den a koneckonců i ty následující

Váš Jiří.

2008-04-07T11:42:00.000-07:00

krasoprd 3

2008-04-06T16:47:00.000-07:00

Drahá Blaženko,

Nedivte se že jsem Vám tak dlouho nepsal, ale stala se mi taková zvláštní příhoda, že když mi to nebudete věřit, tak Vám to nebudu mít ani za zlé.
Celé to začalo tím, že jsem se jednoho dne ráno probudil, ve vzduch byla cítit taková vám zvláštní skořicová vůně, já jsem se oproti jiným dnům, kdy většinou se probouzím z hrůzou co mně bude bolet, co na mně čeká za hrůzy cítil tak nějak lehce a nádherně , nevím snad mi tak bylo naposledy někdy jako malému dítěti a tak jsem jenom tak pomaloučku otevřel oči a rozmýšlel se jestli mám vstát a nebo ještě poležet, nakonec ve mně zvítězil takový ten zažitý rituál, a já jsem se rozhodnul, že se jako každé ráno pokusím aspoň na chvíli zapomenout na všechny ty životní trampoty a s myšlenkou na moje oblíbené ranní kafíčko a kousek chleba s medem vstanu a to čím dřív tím líp. Jenomže má drahá, místo abych vstal, zůstal jsem ležet docela jako mrtvola. Doslova celé tělo, počínaje od hlavy dolů, včetně prstů na nohách mi jakoby odumřelo, prostě, ať jsem se snažil sebe víc, nebyl jsem schopný pohnout ani malíčkem, jediné co jsem mohl bylo zavírat a otvírat oči, ale to jenom velice pomalu a dech jsem měl takový slabý, že jsem nabyl prvního dojmu, že mně v noci ve spánku udeřila mrtvice, ale přitom mně vůbec nic nebolelo, dokonce jsem měl takový zvláštní slastný pocit, jaký jsem nikdy před tím nepoznal, připadal jsem si, jako, že se vznáším ve vodě a přitom, jako bych znovu nabyl některých schopností, najednou jsem neuvěřitelně intenzivně cítil všemožné vůně a pachy, a stejně tak slyšel i zvuky, bylo to tak náhlé a opojné, že to nedovedu ani popsat.
Víte že bydlím v suterénu a okno mám jen jedno. Vede do takového tmavého světlíku a tak když chci trochu čerstvého vzduchu, musím větrat dveřmi na schody a tak normálně, všechno co můžu slyšet, je, když z prominutím někdo v baráku splachuje na WC a nebo vypouští vodu z vany, neboť ty kanalizační trubky jdou tím světlíkem a najednou si představte, jsem slyšel, jak někdo ve vedlejším domě hraje na klavír, byl to můj oblíbený Mozart a celé to znělo, jako by ten klavír stál jen kousek od mé postele a tak jsem tam ležel a nevěděl, jestli jsem náhodou neumřel a nebo se mi to všechno jenom nezdá, ale potom ten klavír na chvíli přerušilo jedno spláchnutí, bylo to z druhého patra od Horáků, to já poznám po zvuku a mně bylo jasné, že to bude asi ta mrtvice a tak jsem chtěl začít volat o pomoc, ale představte si, že ať jsem se snažil sebevíc, nevydal jsem ani hlásku, jenom ze mě vycházelo takové divné chrčení, ale ono i kdybych volal sebe víc, tak jak bydlím v tom suterénu, stejně by mně asi nikdo neslyšel.
Nebudu Vás dlouho napínat, představte si, že jsem tam takhle ležel celé dva měsíce a nebudete tomu věřit, za celou tu dobu jsem vůbec nic nepozřel a přesto, ani na chvíli, jsem neměl pocit hladu nebo žízně a vlastně jsem ani nijak nestrádal, bylo mně jako bych nebyl a přitom byl, protože v tom mém bytečku je vlastně i ve dne takové pološero a na dveřích, které mají sice horní část prosklenou a normálně jimi prochází aspoň trochu odraženého světla, věším na noc starou deku, aby mě nerušilo světlo ze schodů, když si lidé z baráku jdou do sklepa pro uhlí nebo pro brambory a tak jestli je den nebo noc, jsem mohl soudit jenom podle intenzity toho splachování a různých zvuků z okolí, ale časem mně to docela omrzelo sledovat.
Možná, že Vám to bude připadat divné, ale myslím, že mně pochopíte. Mně se ten zvláštní stav začal čím dál tím víc líbit a vlastně jsem se v něm začínal docela zabydlovat a jak by né, nic mi nescházelo, nic mně nebolelo, čas tak nějak zvláštně plynul a záleželo jenom na mně jak s ním naložím. Většinu času, pokud jsem byl zrovna vzhůru, jsem prostě jenom snil, snil jako nikdy v životě, představoval jsem si různé situace, které jsem znal jenom z knížek a filmů, procházel jsem se po pláži podél hučícího moře, bloudil docela neznámými městy, vychutnával si koupání v dravých řekách, chodil bosý po trávě plné lučních květů a možná, že Vám to bude připadat v mém věku perverzní, nakonec jsem si do toho světa zplodil takovou roztomilou mladou dívku, měla krásnou hladkou pleť a byla celá taková nadýchaná, docela jako nějaký anděl ze starého obrazu, na sobě měla bílou tógu, která na ní vlála i když bylo docela bezvětří, celou dobu nepromluvila jediné slovo a jenom se líbezně usmívala a tak jsme spolu chodili, drželi se za ruku, já jí vyprávěl nějaké hlouposti, ani vlastně nevím co, a slunce hřálo tak jako jsem to nikdy nezažil, cítil, jsem jak mi to teplo proudí celým tělem a já měl tisíc důvodů doufat, že to nikdy neskončí. Možná, pomyslíte si, že se mi to jenom docela normálně zdálo, ale já míval takové ty normální sny ve spánku dříve a tohle bylo docela něco jiného, bylo to prostě tak opravdové, že se to nedá slovy ani popsat, mně už pak nestačila taková ta realita co jsem znal, já jsem v tom zvláštním stavu, začal tvořit, stejně jako asi tvoří malíři, nebo hudební skladatelé, vytvářel jsem docela jakoby nové světy, kde rostly stromy jako obří květiny a všechno, docela i ty nejobyčejnější věci měly svojí tajemnou krásu, zvuk větru byl jako nějaká hudba, voda v řece měla třeba růžovou barvu a mraky na nebi zářily kanárčí žlutí, docela normální bylo, že kameny vypadaly jako kameny, ale zároveň byly na povrchu hebké jako samet a když jsem po nich chodil, byly měkoučké a pod chodidly se rozplývaly, jako bych šlapal po přezrálém ovoci, ty vůně co jsem cítil, byly nepopsatelně opojné a každý předmět, všechno docela úplně všechno mělo vlastní barvu a vůni. A přitom, nemyslím si, že by to byl svět úplně mimo normální realitu, jenom jsem ho vnímal zdá se, že nějak jinak, prostě bylo to, jako kdybych nabyl schopností vnímat to co lidé nevnímají ať už proto, že nechtějí a nebo že si ve svém okolí tu krásu docela zničili, těch barev , těch tvarů a přitom jsem klidně dokázal to všechno jakoby zastavit, přerušit, klidně se vrátit do reality, žádné těžké ranní probouzení, žádná světobolná kocovina, ne, normálně stačilo jenom chtít a byl jsem zpátky, žádný šok, zvláštní příjemný pocit, stejný, jako když se ráno probudíte a víte, že nemusíte vstávat, že vás nic nikam nežene, víte, že můžete klidně ještě ležet jak dlouho chcete, zavřít oči a v pohodě si dozdávat sny, ale bohužel, stejně je tam někde to vědomí reality, za chvíli začnu mít hlad, budu muset zatopit, dojít si na toaletu, na poštu, koupit si jídlo. Jenomže má drahá, já jsem věděl, že tohle nepřijde, že nedostanu hlad, že se nemusím starat o teplo, prostě všechno co souvisí s tělesnými potřebami, všechno co nás chtě nechtě celý hloupý život zotročuje, nebylo.
Nebylo dva měsíce a tři dny, vím, že je to divné, ale lidé z baráku si mysleli, že jsem jel k sestře do Kolína, prostě nikomu jsem nechyběl, nikdo mně nesháněl.
No, za normálních okolností by to bylo dost smutné, že. Ale jek vidíte někdy je i to k něčemu dobré. Dva měsíce a tři dny. Pro mě jako celý život. Škoda, jednoho rána to celé skončilo, prostě jsem se probudil a měl jsem normální hlad, chtělo se mi na záchod.
Samozřejmě, hned ten den jsem šel k pani doktorce, chodím k ní už dobrých patnáct let, patnáct let tak nejmíň jednou týdně, někdy i častěji. Jsem nenapravitelný hypochondr a ona to ví, umírám tak dvakrát za den a když zrovna neumírá, tak se alespoň dusím, dávím nebo mi vycházejí ledvinové kameny. Ale to jste vy Miloušku, tak jak se máte, poslyšte, vy trulante jeden, jak to, že jste tu tak dlouho nebyl a co Vás ke mně přivádí, co slinivka, zase ty bolesti, no něco vám na to dáme a co kameny a jek to máme se stolicí, to víte, to už lepší nebude a na ten exém se vám podívám, a dělá že se dívá, ale podívejme se, to se nám to krásně vyhojilo a ukažte ty nohy, vyhrňte si nohavice, co to vidím, pane Miloušku, ty bércové vředy nám taky docela zmizely, no to je báječný, gratuluju, vy nám snad mládnete a plácla mně rukou po tom mym hubenym zadku, a vidíte, když nic jiného tak ty vředy tam před tím určitě byly, ty mám totiž po mojí mamince a taky s toho jak jsem celý život hulil, čtyřicet denně jen to fiklo, já jsem Vám říkala, že to s Vámi není zase až tak zlý a mrkala při tom na tu blonďatou sestřičku a já jsem pochopil, že by to byla jenom ztráta času, že si to svoje tajemství odnesu zpátky domu a tak má drahá jste první a asi poslední, která o tom něco ví. Dva měsíce a tři dni!
No a tak Vás moc zdravím, Blaženko, možná, že jste mně už viděla v hrobě, co já vím, ani bych se nedivil, možná, že až si to přečtete, bude si myslet, že se ten Miloš zbláznil a já bych se Vám vůbec nedivil, no a tak je jen na Vás co si se mnou počnete, ale nějaký ten dopísek by mně určitě potěšil.
Mějte se krásně Váš Miloš.
P.S. Dneska jsem se si znova prohlížel ty svoje nešťastné nohy a opravdu, po těch vředech nezůstala ani stopa a představte si, jazyk mám růžový jako mimino, za noc jsem byl jen jednou a dokonce mám pocit, že mně trochu ztmavly vlasy.

Staromák po ránu

2008-04-06T16:33:00.000-07:00